Pátek 20. dubna 2001

předcházející

Členové nečlenové

Adam Drda

Když se začátkem roku 1990 debatovalo o integraci českého státu do Evropské unie, říkali tuzemští skeptici: "Dřív než za dvacet let tam nebudeme!" Zdá se, že měli pravdu.

I kdyby se totiž naplnily smělé plány některých politiků a Češi vstoupili do "evropského domu" v roce 2004 nebo pět, bude pro ně zřejmě platit tolik výjimek a na tak dlouhou dobu, že se těch předvídaných dvacet roků zhusta naplní.

V česko-bruselském byrokratickém žargonu se zmíněným výjimkám říká "přechodná období". Praha například požaduje, aby si ještě nějakou dobu po vstupu do unie nemohli cizinci kupovat českou půdu a tzv. sekundární nemovitosti. Těžko hledat pro tuhle žádost věcné zdůvodnění. Význam jednotné Evropy je přece v neposlední řadě ve svobodném a zbytečně nekomplikovaném pohybu lidí i kapitálu mezi státy.

Je snad jádro problému v tom, že by se cizinci chystali houfně skupovat české statky? Že by v budoucnu zvedli ceny nemovitostí a ohrozili tak místní, podstatně chudší obyvatelstvo? Nic takovému vývoji nenasvědčuje. Ale i kdyby.

Kupříkladu pro české, za komunismu zdevastované pohraničí by příliv bohatších cizinců - ať už by šlo o lidi pravidelně dojíždějící do svých venkovských domů nebo o podnikatele - neznamenal ztrátu, ale spíš vydatnou hospodářskou pomoc.

Podle některých politologů je za českou snahou o získání zmíněné výjimky třeba vidět úlitbu vůči té části veřejnosti, která má tradiční a iracionální strach z přívalu Němců, především těch sudetských. Sociálně-demokratická vláda by tu výjimku možná dnes sama o sobě neprosazovala, protože strach z Němců významně slábne.

Bojí se však požadavek zrušit, protože její protivníci by to jistě halasně použili v předvolební kampani - v politice má totiž pseudonárodní karta ještě pořád svou váhu. Dodejme, že zprávy z posledních dnů naznačují, že unie bude ochotna český požadavek akceptovat.

Ze západní strany však asi také přijdou omezení. Tentokrát má jít o "přechodné období" pro volné putování lidí za libovolným domovem a za prací, a to na dost dlouho, možná až na sedm let. Zejména německá a rakouská veřejnost mají strach, že by se lidé z nových členských zemí ve velkém stěhovali a připravovali Němce a Rakušany o výdělek.

Opět jde o iracionální obavy, opět se nadměrné stěhování lidí nedá odvodit ze zkušeností jiných států. A opět tu hraje nemalou roli populismus - jakoby se evropští politici, kteří tak rádi a často hovoří o evropských idejích a historickém významu integrace, báli pro naplnění oné velké vize riskovat a vysvětlovat a raději šli tou nejjednodušší cestou.

Mezi novináři a politology se při sledování česko-evropských diskusí o přechodných obdobích čím dál častěji hovoří o "výměnném obchodě". Byl by to obchod dosti legrační - obě strany by v něm tvrdošíjně požadovaly něco, co nepotřebují, obě by přitom používaly argumenty, kterým podle všeho samy nemohou věřit a obě by nakonec přispěly k nenaplnění (nebo minimálně oddálení) daleko vyššího cíle, který opakovaně deklarují.