Čtvrtek 19. dubna 2001

předcházející

Kotrmelec české diplomacie

Ondřej Štindl

Zpráva o tom, že komise OSN pro lidská práva schválila rezoluci kritickou ke stavu lidských práv na Kubě, je zpráva v mnoha ohledech dobrá. Určitě je to dobrá zpráva, pro lidi, jež režim Fidela Castra pronásleduje.

Na jejich osud sice dost možná nebude mít bezprostřední praktický dopad, kubánská vláda se koneckonců ještě před ženevským hlasováním označila za morálního vítěze. Každý projev mezinárodní solidarity je však v jejich situaci významný. OSN navíc patří mezi ty mezinárodní instituce, které i totalitní režimy alespoň navenek uznávají.

Dobrá zpráva to byla i pro českou zahraniční politiku, nejen proto, že Prahu, jakožto předkladatele návrhu mohlo těšit, že se významně podílela na dobrém skutku. Schválení rezoluce totiž mimo jiné znamená, že letošní kubánská anabáze pražské diplomacie už skončila. A po tom všem, co se kolem přípravy rezoluce odehrálo, by jakýkoli konec byl milosrdný.

Diplomacie, zvlášť na tak širokém fóru jako je OSN, samozřejmě spočívá i ve vyvažování mnohých a často protichůdných stanovisek. Způsob, jímž v době jednání o textu rezoluce o Kubě "vyvažoval" Černínský palác však nebyl vysloveně šťastný.

Praha původně do textu prosazovala i odsudek amerických sankcí vůči Kubě. To vzbudilo odmítavou reakci některých spojenců - samozřejmě Spojených států, ale například i Polska, jež kvůli tomu letos rezoluci spolu s Českou republikou nepředkládalo. Kavanův návrh navíc překvapil i smluvní i nesmluvní opozici, prezidenta a zjevně i část samotného ministerstva zahraničí.

Je jistě věc vedení ministerstva, jakým způsobem uskutečňuje českou zahraniční politiku. Podoba této politiky ale zdaleka není jen záležitostí jednoho úřadu a zdá se, že tuhle skutečnost si vedení Černínského paláce během jednání o rezoluci plně neuvědomilo. Svou až příliš autonomní politiku ministerstvo provozovalo ve vztahu k blízkým spojencům.

Spíš než o samo stanovisko k sankcím, jež přinejmenším v evropském kontextu není nijak neobvyklé, mnohým vadil poněkud pokoutní způsob, jímž Černínský palác údajně postupoval. Konec dobrý, všechno dobré, říká se. V případě rezoluce o lidských právech na Kubě a české účasti na její přípravě to ale tak docela neplatí.