Středa 18. dubna 2001

předcházející

Rekapitulace

Adam Drda

Když se česká sociální demokracie před necelými třemi lety ujímala vlády, byly tuzemské noviny plné kritických scénářů příštího vývoje a různých katastrofálních vizí. Řada komentátorů i analytiků se natolik oddala myšlenkám i pseudomyšlenkám "pravicovosti", že jim levicová strana ve Strakově akademii připadala málem jako znesvěcení posvátné půdy.

Svou roli v tom jistě sehrál i fakt, že sovětský komunismus, v němž se Češi téměř půlstoletí beznadějně plácali, si dost nespravedlivě vyhradil přívlastek "levicového" hnutí a cokoli se tudíž hlásilo k levici, bylo v prozápadních kruzích považováno za mravně nepřijatelné.

Během necelých tří let - přesněji jednoho tisíce dní - se ovšem ukázalo, že vláda ČSSD není o nic horší, než kabinety, které byly u vesla před ní.

Možná i tento fakt dnes vede kritiky Miloše Zemana k přehnaně negativistickým postojům. A současně - paradoxně - Zemanovi umožňuje, aby se pyšnil tím, čeho ve skutečnosti ještě nedosáhl. Vznikla zkrátka mezní - a navíc předvolební - situace, v níž je třeba většinu politických postojů a názorů brát s jistou rezervou.

Tak například, je pravda - jak soustavně zdůrazňuje smluvní i nesmluvní opozice - že ČSSD výrazně zvýšila zadluženost státní pokladny. Ale současně se poněkud zapomíná, v jakém stavu přebírala vládu, v jakém stavu byla česká post-transformační ekonomika. Bez zadlužení se podle všeho hospodářský růst nastartovat nedal, jakkoli je možné vést spor, jak úsporně bylo či nebylo možné postupovat.

Současně je pochopitelný i názor řady analytiků, že Česká republika ani zdaleka není z hospodářských potíží venku, jak by si jistě přál premiér. Růst ekonomiky se z mnoha důvodů může zvrtnout, za všechny jmenujme gigantické plány ministra průmyslu na doživení hospodářství, na nichž lze zbytečně vyplýtvat miliardy korun - nebo vládní neschopnost reformovat nevyhovující důchodový systém.

Při hodnoceních vlády se obvykle klade silný důraz na jednotlivé makroekonbomické ukazatele. Poněkud se ovšem - a kupodivu i v opozičních kruzích - zapomíná, že podmínky pro kvalitní život tvoří i věci, které s ekonomikou přímo nesouvisejí. To jest právní řád nebo třeba zahraniční politika. Ani v těchto ohledech nejsou výsledky jednoznačné.

Na jedné straně se vláda zasloužila o přiblížení tuzemské legislativy té západoevropské, na druhé straně se nepohnula ani o píď při vyrovnávání se s minulostí a nedokázala zařídit, aby se činnost justice nebo státní správy výrazně zkvalitnila.

Zmíněná zahraniční politika pak zůstává prakticky defenzivní: Češi dovedou jen stěží plnit závazky, vyplývající z členství v NATO, zatím nedokázali odvrátit nebezpečí druhořadého členství v evropských strukturách a dopustí-li se diplomacie nějakých aktivit, následuje až příliš často nějaký mezinárodní rozkol...

Nezbývá než konstatovat, že sociální demokracie je po tisíci dnech přesně v půli cesty: Nastavila základy a teprve se ukáže, zda je zpevní nebo podkope. Zatím pro její vládu platí charakteristika, kterou v obdobné situaci použil jistý americký komentátor: "Je to jako dívat se na psa, který chodí po zadních. Kupředu se sice posunuje, ale není to pěkný pohled..."