Středa 11. dubna 2001

předcházející

Nenáročný stát

Daniel Kaiser

Včera schválený návrh takzvaného vysílacího zákona brzy po svém vzniku získal přezdívku "Lex Železný". Jeho kritici totiž mají za to, že zákon až příliš vychází vstříc momentálním potřebám nejvlivnější postavě české televizní scény Vladimíra Železného. Autoři zákona se proti takovému tvrzení velmi vehementně ohrazují.

Ta otázka "Co na to Železný?" je ale nakonec docela podružná. Ať už si člověk o řediteli Novy myslí co chce, skutečnost, že mu nějaký návrh zákona vyhovuje, ještě nezakládá nutnost takový zákon zásadně odmítnout. Důležitější je, zda kromě zájmů Vladimíra Železného může nový vysílací zákon pomoci naplnit i zájem veřejný.

Nový zákon každému vysílateli zaručuje v podstatě automatické prodloužení jeho licence, pokud během dvou let před podáním žádosti významným způsobem neporušil zákonem stanovené podmínky.

V tomto konkrétním případě to například znamená nevysílat programy, jež by podněcovaly třeba rasovou nenávist nebo ohrožovaly výchovu dětí, neprotežovat ve zpravodajství jedinou politickou stranu.

Kromě toho byl do zákona vtělen i požadavek na dodržování kvót evropské produkce. Ti poněkud zvrhlí filmoví fajnšmekři, kteří se již teď ukájejí bezděčnou komikou německých akčních seriálů, se tedy už dnes mohou těšit na téměř permanentní orgasmus. Stručně řečeno, stát toho po vysílatelích nechce mnoho.

Přitom i liberál by mu v této situaci přiznal větší nárok. Uchazeč o televizní licenci není ve stejné pozici jako jiný podnikatel, který se chce uplatnit na trhu. Chce se uplatnit na trhu velmi omezeném - v Česku nemůže vysílat mnoho celoplošných televizí, zájemců je nepoměrně více než frekvencí.

Stát udělením licence poskytuje privilegium a poskytuje je zadarmo. Má tedy plné právo žádat za ně víc než jen chování v mezích zákona - například záruky technologického rozvoje prostředí českých médií nebo naplnění specifičtějších programových nároků.

Český stát se rozhodl nežádat nic. Předkladatelé zákona argumentují, tím že jednali především v zájmu malých lokálních rádií. Zatím však nebyli schopni vysvětlit, proč kvůli tomu musejí mít stejné podmínky i celoplošné televize.

Ivan Langer v rozhovoru pro BBC podobnou námitku odrazil s tím, že o takové rozdělení žádný zákonodárce prostě nenavrhl. Miloslav Kučera odkazuje na to, že podmínky pro všechny vysílatele by z principu měly být stejné. Těžko vysvětli proč - zákon přece klade různé nároky na řidiče motocyklů a autobusů, majitele malých a velkých pivovarů.

Nový vysílací je stejně trochu zvláštní. Dohromady jej připravili občanský a sociální demokrat, tedy představitelé stran, z nichž jedna věří v blahodárnost státního zásahu a druhá v moc síly trhu. Jejich společné dílo přitom staví stát do víceméně pasívní role a zároveň pro něj znamená i hodně špatný obchod.