Pondělí 9. dubna 2001

předcházející

Oprávněná reakce

Ondřej Štindl

Vztah Občanské demokratické strany k Evropské unii bývá často předmětem značně podezřívavých úvah. Sama ODS svůj postoj označuje za realistický, pozorovatelé v něm však často vidí jakýsi chabě maskovaný populismus. Ke vstupu do unie se strana sice hlásí, nevynechá však jedinou příležitost, aby se představila jako ochránce "národních zájmů" proti příslovečným bruselským byrokratům.

Sám národní zájem pak bývá definován spíš vágně a pokud jde o alternativní zahraničně politické koncepce - třeba tu již představil stínový ministr zahraničí za ODS Jan Zahradil - tak toho s realismem moc společného nemají. Kritický postoj k zahraničně politickým iniciativám ODS je velmi často oprávněný, neměl by to ale být postoj apriorní.

Například to byl právě předseda ODS Václav Klaus, který jako jediný během páteční návštěvy předsedy Evropské komise Romana Prodiho v Česku, přiměřeným způsobem komentoval tu nejvíce nepříjemnou ze zpráv, jež nejvyšší evropský činovník do Prahy přivezl.

Prodi a evropský komisař pro rozšíření unie Günther Verheugen českým politikům sdělili, že se na české občany po přijetí Prahy do unie nebude v plné míře vztahovat svoboda pohybu pracovních sil. Německo a Rakousko požadují, aby toto přechodné období trvalo sedm let. Není jasné jak striktní to omezení má být, podle Prodiho a Verheugena se má jednat o detail.

Klaus argumentoval tím, že detail kvantitativní nemusí být detailem kvalitativním, a že zmíněné omezení může mít velký psychologický význam. Měl pravdu. Nedá se čekat, že by si po vstupu do unie miliony Čechů sbalily věci a vyrazily za prací třeba do Dánska. Praktické dopady budoucího omezení tedy nejspíš nepocítí mnoho lidí. Jeho psychologický dopad je skutečně daleko větší.

Koneckonců ne každou svobodu člověk realizuje každý den, to ale nijak neoslabuje důležitost vědomí, že ji má. Vize Evropy bez hranic je pro člověka, odchovaného za pečlivě střeženým plotem "tábora míru" dokonalým popřením dědictví totality.

Na počátku devadesátých let si mnoho lidí naivně myslelo, že naplnění téhle představy je i pro Čechy nadosah. Nakonec se jej v plné míře dočkají možná až dvacet let po převratu - spíš než tehdejších dvacátníků se bude týkat jejich dětí.

Pravděpodobně není v silách české politiky, aby postoj Bruselu v této věci změnila. Stejně tak by bylo nesmyslné na tomto základě zpochybňovat vstup České republiky do unie. Budoucí zavedení přechodného období ve vztahu k volnému pohybu je však pro Čechy smutná zpráva a je zbytečné a možná i hloupé to zastírat.