Středa 4. dubna 2001

předcházející

Nedokonalá spravedlnost

Adam Drda

Soud v německém Ravensburgu včera potrestal bývalého nacistu, třiaosmdesátiletého Julia Viela. Má jít na dvanáct let do vězení, protože na konci druhé světové války jako důstojník SS zavraždil sedm židovských vězňů z terezínského koncentračního tábora.

Jeho proces se odehrává v době, kdy justice v Mnichově obžalovala i další ponurou postavu, spjatou s Terezínem - někdejšího velitele strážního oddílu Antona Malotha, jemuž je dnes osmdesát osm let a bude rovněž souzen pro vraždu.

Soudní líčení s Vielem a Malothem patří zřejmě k posledním německým procesům tohoto druhu. Oba muži jsou už starci. Spáchali své zločiny před více než padesátil lety, od války žili v relativním klidu a dostatku, dokonce podle některých sousedů jako "vážení občané".

Vzhledem k tomu, čeho se dopustili, se jejich osud může jevit jako snad až nepřiměřeně milosrdný. Maloth bude teprve souzen a Viel zřejmě umře buď v nemocnici nebo ve vězení, kde o něj budou kvůli jeho chorobám a věku dobře a jistě i laskavě pečovat. O nějakém odčiňování hříchů nemůže být ani u jednoho z jmenovaných řeč.

Znamená to tedy, že spravedlnost nakonec v závodě s časem prohrála?

Určitě ne. Lidská spravedlnost je z principu nedokonalá a bráno do důsledků, prohrává vlastně vždycky. Nikdy se jí nemůže podařit vyvážit nebo napravit spáchaný zločin, odčinit vraždu nebo zmírnit utrpení.

Jeden z hlavních organizátorů "konečného řešení židovské otázky" - Adolf Eichman - byl v šedesátých letech odsouzen k trestu smrti - a kdo jednou četl výpovědi lidí z vyhlazovacích táborů, ví, že ani ta smrt se v Eichmanově případě nedá označit za přiměřený trest, protože takový trest prostě neexistuje.

Význam spravedlnosti však nespočívá v trestu, nýbrž v tom, že o ni ta která společnost usiluje, že hledá viníky, staví je před řádný soud a především se snaží pojmenovat zlo, neustále rozlišovat mezi přípustným a nepřípustným.

Německo se s nacismem vyrovnává dosud s obtížemi, ale dnes už se dá říct, že to úsilí mnoha lidí mělo smysl. Oběti nacistických zrůdností zůstanou obětmi, ale od německého státu se jim dostává ujištění: Víme o tom, že vám byla způsobena bolest a křivdy a uděláme všechno proto, abychom je pojmenovali, odsoudili a zmírnili.

Způsob, jímž se Německo postavilo k nacismu nemá v historii obdoby - a nic na tom nemění skutečnost, že se tak dělo a děje pod mezinárodním tlakem a nesmírně pomalu.

Český stát se při vyrovnávání s minulostí mohl a pořád ještě může Německem inspirovat - má před sebou příklad, jež může přispět k tomu, aby souzení komunistických zločinců netrvalo půl století, jako tomu bylo s nacisty.

Minulosti zkrátka nelze uniknout - a je nesrovnatelně lepší a praktičtější začít se jí zabývat hned, už proto, že mnoho komunistických zločinů se odehrálo jen pár let po nacistických vraždách.

Oběti estébáckého mučení nebo uranových dolů jsou mnohdy ve stejné situaci, jako vězni hitlerovských lágrů a výše zmíněného pojmenování zla se jim zatím nedostalo.

Spravedlnost jakoby uvízla někde v půli cesty - občas to vypadá, že totalitní režim se do tuzemska před lety snesl shůry, pár desítek let tu pobyl a zanechal za sebou jen oběti, ale žádné ničemy.

Právě srovnání s případem nacisty Julia Viela je dosti výmluvné: Zatímco v Německu byly jeho činy nakonec odsouzeny a bez ohledu na věk a další život byl potrestán, čeští estébáci odházejí od soudů zpravidla bez trestu, s konstatováním, že se řídili platnými zákony, "mají dobrou pověst v místě bydliště" a že je nutné přihlédnout k jejich stáří...

Podobný přístup není důkazem velkorysosti, ale spíš nedostatku odvahy a jeho důsledek je zřejmý: Zlo se rozmělňuje, slábne schopnost je rozeznávat a tudíž i schopnost mu čelit.