Úterý 3. dubna 2001

předcházející

Za nové tváře

Daniel Kaiser

Odstoupivší lídr čtyřkoalice Cyril Svoboda má za to, že způsob, jakým čtyřka sestavila stínovou vládu, znamená promarněnou šanci na oslovení voliče. Ten si už teď neřekne "Hle, něco nového."

Počty mluví jasnou řečí: šest exministrů a tři exnáměstci, celkem tedy devět starých tváří v šestnáctihlavém asámblu. Vzduchem létají (i z úst politologů) slova o zradě nové politiky a nového stylu.

Ale co má a co vůbec může být v současné české politice to nové? V zásadě to mohou být buď noví lidé, nové programové zásady, nebo nový politický styl. Nejzazší míru novosti by pak zaručil nový politický program nesený novými politiky prodchnutými novým politickým stylem.

Každá jedna ze tří myslitelných novot je však sama o sobě lehce zpochybnitelná. Nový politický program v zásadě existovat ani nemůže. Všechno důležité, co čtyřkoalice tak nejspíše nabídne třeba v hospodářské politice, bylo už dávno a od té doby nesčetněkrát řečeno.

Liberalizace trhu, nižší daně, penzijní reforma - píše se to v novinách, mluví o tom většina ekonomické obce, v různých obrysech to vystupuje na povrch i v dílčích politických střetech. Co by tak asi stínová vláda čtyřkoalice mohla v tomto oboru vymyslet jiného?

Další hypotetická možnost - nový politický styl - to bylo heslo doby před čtyřmi pěti roky, kdy většině aktérů na politické scéně šlo o to, aby se z ní poroučel Václav Klaus. V heslu "jiný politický styl" byla skryta výtka na Klausovu adresu: jeho styl je příliš arogantní, příliš agresivní a nepřístupný.

Dnešní zkušenost je bohatší o další dva premiéry a politický styl, který má být překonán, už nutně neznamená Klausův psychogram. Kdo by se ale ptal, co tedy znamená jiného, odpovědi se asi nedočká.

Do nedávna se mohlo zdát, že nového stylu by šlo docílit otevřením vnistrostranické kuchyně zrakům veřejnosti. Peripetie kolem výběru čtyřkoaličního lídra ale ukazují, že politika se bez politikaření dělá v českých poměrech dost těžko.

Zbývá nejnaléhavější přání, touha po nových tvářích. Kde je ale v desetimilionové společnosti brát? Politika dnes nijak netáhne - porevoluční euforie je dávno tatam, ani strany čtyřkoalice, které by tak rády byly novým koštětem, se bez veteránů prostě neobejdou. Navíc jakási tlustá čára za vlastní historií není chytrá ani takticky.

Čtyřkoalice tím jenom nepřímo potvrzuje sociálnědemokratický výklad českých devadesátých let, totiž že všechno bylo špatně. Strany, které byly u toho - a lidovcům vepsal jejich prvorepublikový předák Šrámek heslo být u toho přímo do erbu - se jen s námahou mohou tvářit, že u toho spíš nebyly.

A i lidé mimo čtyřkoaliční struktury, kteří horují za blíže neurčené nové, de facto nežádají nic menšího než tlustou čáru. Tentokrát ne trestněprávní, ale mentální. Jestli je na tom česká společnost opravdu tak zle, že jí jiná terapie než vygumování paměti už nemůže pomoci, na to ať si laskavý posluchač odpoví sám.