Úterý 20. března 2001

předcházející

Znalci Balkánu a diplomaté

Ondřej Štindl

České stanovisko ke konfliktu v Makedonii se včera pokusili vyjádřit šéf diplomacie Jan Kavan a prezident Václav Havel. Mezi jejich názory, tak jak je včera formulovali, není nějaký zásadní rozpor, což lze označit za svého druhu pokrok.

Špičky české zahraniční politiky totiž zhusta předkládají veřejnosti dost konfliktní názory na nejrůznější otázky - naposledy k něčemu takovému došlo ve věci rezoluce o dodržování lidských práv na Kubě. Těžko zapomenutelné bylo i ostře protichůdné vystupování nejvyšších českých představitelů v době kosovské krize.

Pokud jde o boje v Makedonii, zůstali však Havel i Kavan, řekněme, při zemi. Snad jen prezidentova podpora myšlence případné vojenské pomoci makedonské vládě byla sdělena jednoznačněji. České diplomacii by jistá zdrženlivost v komentářích k nejnovější krizi na Balkáně slušela i v příštích dnech. Je totiž zjevné, že ať už se aliance v nejnovější krizi rozhodne pro jakýkoli postup, český příspěvek k jeho realizaci bude nevelký.

To ostatně včera nepřímo potvrdil i Jan Kavan. Oznámil totiž, že nepočetný český kontigent v Kosovu se rušit nebude, což se ovšem dá přeložit i tak, že se nebude ani zvětšovat. Tvoří-li čeští vojáci jednu dvousetpadesátinu stavu mezinárodních jednotek v Kosovu, neměl by to Černínský palác přehánět s nějakou vlastní iniciativou co do navrhování nějakých plánů řešení krize.

Snad tedy protentokrát nebude aktivována osa Praha Atény, na níž se během kosovské krize zrodila památná česko-řecká iniciativa. Koneckonců Řecko, jehož vztah k samotné existenci státu Makedonie není právě vřelý, asi v mezinárodním měřítku není tím nejlepším partnerem pro plánování budoucího osudu téhle bývalé jugoslávské republiky.

Převládne-li v české diplomacii rozumně zdrženlivý postoj, bude to známka překonání jednoho škodlivého mýtu, jenž během 90. let často ovlivňoval českou politiku i publicistiku. Je to mýtus o nějakém zvláštním českém daru rozumět Jugoslávii.

Tuto schopnost v Češích mělo probudit tradiční přátelství s národy bývalé Jugoslávie. Dlužno říci, že to údajné pochopení se projevuje především jistou neurčitou sympatií k takzvaným "Jugoslávcům", jako občanům země, která se kdysi solidarizovala s okupovaným Československem, a jejíž občané s českými turisty vždy nakládali přívětivě.

Ta sympatie ale málokdy vedla k nějaké hlubší reflexi historie i současnosti Balkánu. Co se týče třeba počtu zasvěcených studií o válkách, jež Balkán postihly v nedávné době, Česko nikdy nepatřilo mezi velmoci. Zdrženlivost, s níž se česká diplomacie k děni v Makedonii zatím staví, tedy nakonec nejlépe odpovídá českým možnostem i českým znalostem.