Čtvrtek 15. března 2001

předcházející

Jedenáct let po dvanácté

Daniel Kaiser

15. března 1939 podle pamětníků zuřila sněhová vánice. Byla to, s malou výjimkou jedné posádky české armády na Ostravsku, jediná síla, která se postavila do cesty německé armádě při obsazování Čech a Moravy.

Před dvaašedesáti lety pro mnoho českých občanů začala doba, která jim měla přinést utrpení. Pro ty, kteří museli do Německa na nucené práce, přišla shodou okolností právě včera, v předvečer výročí německé okupace, jedna dobrá i špatná zpráva.

Německé firmy konečně daly dohromady pět miliard marek, které jim byly předepsány při mezinárodních vyjedáváních skončených zhruba před rokem. Dalších pět miliard už dávno dodal německý stát, takže celková suma desíti miliard marek čeká teď na to, aby doputovala do peněženek nedobrovolných otroků, kteří žijí dodnes.

K vydání tolika peněz na odškodnění totálně nasazených přinutila Německo a jeho soukromý sektor až americká justice. Tamní advokáti začali před několika lety německým firmám hrozit žalobami o odškodnění ve jménu obětí žijících v USA, firmy byly konfrontovány s hrozbou bojkotu svého zboží na obrovském americkém trhu.

Až pak se věci, které si němečtí průmyslníci předtím ani nechtěli připustit, daly do pohybu. Obchod vyjednali a posvětili vysocí politici: za odškodnění obětem mají německé firmy obdržet právní jistotu, tedy garanci, že už jim ve Spojených státech nebudou hrozit žaloby podobné těm, jež celý proces umožnily.

Než se ale peníze začnou bývalým nedobrovolným pracovníkům vyplácet, je třeba, aby se staly ještě alespoň dvě věci: americké soudy musí odmítnout i poslední žalobu na německé podniky a němečtí poslanci pak říci: teď, vyplácení může začít.

To znamená, že hodně lidí své peníze už nikdy neuvidí. Lidem z nejvíce nasazovaných ročníků 1918 až 1924 je dnes od pětasemdesáti do osmdesáti dvou let. Odhaduje se, že každý týden průtahů jenom v České republice nepřežije zhruba dvě stě žadatelů.

Dobrá je včerejší zpráva pro německé firmy. Snímá z nich černého Petra. Učinit spravedlnosti zadost by bylo těžké před třiceti nebo dvaceti lety, kdy většina nuceně nasazených z války ještě žila. Jen z českých zemích bylo nuceně nasazeno skoro půl milionu lidí. Dnes už jich ovšem žije jen sedmdesát tisíc, a podobně to vypadá i v dalších postkomunistických státech, do nichž budou směřovat kompenzace.

Ten zlomek lidí s právem na odškodnění, který se dožil své spravedlnosti, rozpočet bohatých firem ohrozit nemůže. Proto vyvolávalo zdráhání některých firem takové rozpaky.

V něčem dobrá, ale spíše špatná je včerejší zpráva pro lidi, kteří čekají na pozdní výplatu a pozdní spravedlnost. Dobrá proto, že teď z Německa slyšeli i jiný než vládně oficiozní pardon. Špatná proto, že na něj čekali tak dlouho, až se zadělalo na další právní průtahy.

Nakonec asi německé firmy dostanou svou právní jistotu. Jistota jiného druhu čeká na ty, kteří se svých peněz už nedočkají. Každý rok umírá jeden z deseti čekatelů.