Pátek 9. března 2001

předcházející

Tři slabá místa novely

Adam Drda

Zákon o televizním a rozhlasovém vysílání zavádí do českých zemí evropské normy, řeší se v něm otázky licencí, mediálního vlastnictví nebo záležitosti kolem tzv. "velké vysílací rady".

Prvním čtením ve sněmovně již prošly dva návrhy novely a mediální komise sněmovny nyní pracuje na tom, aby je doplnila a sloučila. Je zjevné, že se komise přikloní k návrhu, zhotovenému lidmi kolem sociálně-demokratického poslance Miroslava Kučery.

Podle mediálních analytiků má tento návrh několik slabých míst, přičemž nejdůležitější jsou následující tři.

Za prvé se v něm počítá s téměř automatickým prodlužováním vysílacích licencí pro ty, kdo je již mají propůjčené. Stát by se tak vzdal možnosti kriticky zkoumat, jak se média v důležitých oblastech chovají a zda porušují předem dohodnutá pravidla. Vzdal by se také možnosti tato pravidla při prodlužování licence zpřísňovat a měnit.

V praxi to znamená, že například Vladimír Železný by se už vůbec nemusel obávat o osud televize NOVA, mohl by dělat prakticky cokoli, protože drahocennou vysílací licenci by měl zaručenu na dalších několik let.

Za druhé by se český stát přijetím novely de facto vzdal snahy zajistit, aby vlastnictví médií bylo transparentní a aby se nemohly vytvářet názorové či obchodní monopoly.

Podle analytika Milana Šmída se tímto způsobem česká mediální legislativa vrací "na Východ". Šmíd staví jako příklad opačného přístupu Německo, které podle něj dává ve svém vysílacím zákoně držitelům licencí následující informaci:

"Vyložte karty na stůl a řekněte nám všechny své vlastnické a kontrolní vazby. Pokud bychom později přišli na to, že jste něco zatajili, něco změnili a průběžně nás o tom neinformovali, licenci vám sebereme."

Je velká otázka, zda zrovna Česká republika může dovolit zcela opačný a naprosto liberální přístup.

Třetím problematickým bodem je, že se poslanci, kteří připravují novelu, rozhodli zachovat podřízenost Rady pro rozhlasové a televizní vysílání pouze dolní komoře parlamentu, tedy výhradně sobě.

Ve světě je přitom obvyklé, aby členy Rady volilo či jmenovalo více ústavních institucí, například Senát, sněmovna a prezident. Zůstane-li rada závislá pouze na sněmovně, budou její členové v neustálém podezření, že jsou úkolováni politickými stranami a zohledňují jejich zájmy.

Podle novely by si navíc sněmovna také měla zachovat velmi jednoduchý způsob odvolání Rady - patrně pro případ, že by radní neposlouchali.

Jak je vidět, námětů k diskusi je v novele zákona o rozhlasovém a televizním vysílání víc než dost, a asi by nebylo špatné vytáhnout jí ze sněmovních kuloárů a redakcí na veřejný prostor.