Pondělí 26. února 2001

předcházející

Jaká vlastně je?

Jaroslav Dudek

Otázka, jaká vlastně je Petra Buzková, čímž mám teď na mysli, jaké jsou její povahové vlastnosti a politická orientace, patří k onomu druhu otázek, které se opakovaně vracejí.

V případě elegantní místopředsedkyně parlamentu je to jistě za prvé proto, že se na ni, na rozdíl od mnohých jejích kolegyň a kolegů dá dobře dívat, ale za druhé také proto, že jednoznačná odpověď jaksi není po ruce. A možná právě tady spočívá síla Petry Buzkové i záruka její budoucí politické kariéry.

Přestože to ani Miloš Zeman, ani samotná Buzková nikdy jednoznačně nepotvrdili, je veřejným tajemstvím, že premiér a stále ještě první muž ČSSD nemá bývalou místopředsedkyni strany, která jej vždy o mnoho délek předbíhala v popularitě, nijak v lásce. Vztah Buzkové ke stranickému šéfovi je podobně odmítavý.

Loni opustila post místopředsedkyně ČSSD mimo jiné právě proto, že nesouhlasila se způsobem, jakým Miloš Zeman stranu vede. Miloš Zeman oplácel a oplácí různě: na dubnovém sjezdu strany má údajně o Buzkové ve svém projevu říci, že sice dlouhá léta pracovala ve vedení strany, ale nikdy za ní nebyla žádná práce vidět.

V paměti je také velmi tolerantní přístup premiéra k jeho vlastním poradcům poté, co na jednoho z nich padlo důvodné podezření, že připravil celou strategii, jak Petru Buzkovou na veřejnosti zostudit a zablokovat tak její další politický postup. Petra Buzková zkrátka už celá léta stojí proti Miloši Zemanovi.

Její vnitrostranická opozice je veskrze sympatická a má snad jen jediný háček: je to opozice podřízená ohledům na politickou budoucnost její představitelky. Před důmyslností pozice, již si Petra Buzková uvnitř ČSSD nalezla, je třeba smeknout. Sdělovací prostředky nikoho nemilují více, než kritiky vysoce postavené uvnitř vládní strany.

Pozvání do diskusních pořadů a žádosti o rozhovory se na každého, kdo se do pozice rebela postaví, jen sypou. Na rozdíl od všech Paroubků, Machovců a dalších nespokojenců uvnitř ČSSD, nad kterými se už takříkajíc zavřela voda, ale Petra Buzková dávala vždy dobrý pozor, aby její nespokojenost nevyprovokovala významnou vnitrostranickou roztržku.

I méně bystrý politický předák, než je Miloš Zeman, by musel brzy pochopit, že Petra Buzková nechová ambice zacházet se svou nespokojeností příliš daleko.

Její případ byl tedy až dosud ukázkou jakési "mírné opozice v mezích zákona". Okamžik, kdy Petra Buzková přejde od individuálního protestu k úsilí prosadit své stranicky nekonformní názory stůj co stůj, ještě nenastal. Může to být náhoda, ale také důkaz dobře maskovaného politického oportunismu.