Čtvrtek 22. února 2001

předcházející

Nesnažíš se, nenamáhám se

Daniel Kaiser

Evropský komisař pro rozšíření Günter Verheugen včera přijel na Slovensko a dělal tam totéž, co dělá skoro ve všech zemích, které chtějí do Evropské unie: přidržuje svým hostitelům pod nosem jejich nedostatky, pro něž zatím nemohou do klubu.

Včera v Košicích to byla svízelná situace slovenských Romů. Ne že by na to Verheugen, respektive Evropská unie, neměli právo. Je výsadou starousedlíků zkontrolovat si nově příchozí. A ne že by podmínky, v nichž žije většina slovenských Romů, sloužily Slovensku ku cti.

Ale, a v tom Verheugen není výjimkou, zato spíše zprůměrovaným západoevropským politikem, komisař mluví o deficitech těch za vraty tak často, že mu nezbývá čas mluvit o deficitech vlastních. Tím hlavním je nechuť západoevropské politické elity angažovat se doma, před zraky vlastních voličů, v tak nepopulární věci, jakou je přijetí zchudlých příbuzných z Východu.

V tutéž chvíli, kdy Verheugen chladil nedávno obrozené slovenské ambice, čelila německá vláda, která mimochodem svého času Verheugena vyslala do Evropské komise, v parlamentu interpelacím opozičních poslanců. Na přímý dotaz odmítla prozradit svoji představu, kdy by měla být ukončena vstupní jednání s kandidáty. Jedno konkrétní číslo ovšem potvrdila.

I po včerejšku platí to, co kancléř Schröder oznámil už v lednu: totiž sedmiletá lhůta, po kterou chce německá vláda čerstvým Evropanům blokovat vstup na evropský trh práce. Německo bude spolu s Rakouskem po otevření Unie první na řadě, a jedině na jejich území bude sahat akční rádius pendlerů. Je proto logické, že právě Berlín bude mít při otevírání evropského trhu práce hlavní slovo.

V této věci panuje v západní Evropě už delší dobu pozoruhodné rozdvojení politických myslí, proto mu věnujme pozornost. Lidé se tak nějak intuitivně bojí, že by rozšíření Evropské unie znamenalo lavinu levné pracovní síly z Východu, a to i přesto, že většina studií na dané téma tvrdí opak. Pravda, ne vždycky.

Tak třeba právě zveřejněný odhad mnichovského Institutu pro hospodářský výzkum vidí věci o něco černěji, než bývá u podobných expertíz zvykem. Bez přechodného období by prý v příštích patnácti letech jenom do Německa přišly čtyři miliony prácechtivých Východoevropanů.

Jenže celá studie vychází z předpokladu, že se Unie naráz rozroste o deset nováčků, takže odhad čtyři miliony je čistě formální. Zhruba stejně formální jako momentální šance takových kandidátů jako Rumunsko nebo Bulharsko.

Podnikatelé a ekonomičtí experti přitom radí: pokud možno žádné přechodné lhůty. Německý - a když ne německý, tak určitě ani italský nebo belgický - trh práce rozšíření unie nijak vážně neohrozí. Rozhodující politici to samo sebou vědí, a přesto buď mlčí, nebo rovnou vyhlašují přechodné lhůty, tak jako opět včera německá vláda. Ulamovat hroty strachu vlastních voličů, to není dvakrát příjemná práce.

Německý kancléř Schröder proslul ještě v opozici dokonalým přizpůsobováním své politiky průzkumům veřejného mínění. Je známou skutečností, že pořádnou práci premiér a jeho vláda odvádějí zpravidla v prvním poločase mandátu. A že, jak se blíží volby, i vládní politici se lehce ocitají v opozici vůči realitě.

Schröder má do voleb rok a půl. Každý další z oněch šestnácti měsíců, po který se bude opakovat včerejší konstelace - Verheugenovo "Nesnažíš se " a Schröderovo "Nebudu se namáhat" - budou vadnout naděje těch Čechů, Maďarů nebo Poláků, kteří by se chtěli stát Evropany co možná nejdřív a se vším všudy.