Úterý 13. února 2001

předcházející

Výměna přechodných období

Adam Drda

Premiér Miloš Zeman včera absolvoval řadu jednání v Belgii a o den dříve oznámil, že Česká republika ustoupila z několika svých požadavků, které vznášela při vyjednávání o vstupu do Evropské unie. Jde o tzv. "přechodná období", o dočasné výjimky z integračních kritérií, které měla unie českému státu udělit.

Oznámení bylo k příležitosti návštěvy diplomaticky načasováno. Belgie má v druhé polovině roku Evropské unii předsedat a Miloš Zeman si se svým belgickým protějškem Guy Verhofstadtem zjevně rozumí. Shodují se v představě o federalizované Evropě a také v názoru, že by menší státy unie měly intenzivně spolupracovat.

Verhofstadt po setkání se Zemanem prohlásil, že Belgie "je připravena pomoci, aby Česko bylo jednou z prvních zemí, které v příštích letech do Evropské unie vstoupí". A český premiér nato připoměl vůli své země stát se plnoprávným členem ještě před volbami do Evropského parlamentu v roce 2004.

Kdyby se mezinárodní politika dala posuzovat jen podle takovýchto informací, které poskytují státníci na tiskových konferencích, vypadalo by postavení České republiky na evropském hřišti bezmála idylicky.

Každý Čech by si mohl vydechnout a říct si: Za pár let jsme ve společném evropském domě. Potíž je v tom, že každá informace zapadá do řady faktů, které se při zdvořilostních politických vystoupeních nezmiňují, ačkoli o nich prakticky všichni vědí a jsou si vědomi, že jde o fakta dost zásadní.

Vypadá například skvěle, že se vláda postkomunistické země vzdává původně požadovaných výjimek, které se v tomto případě týkají liberalizace trhu s elektřinou či úlev v ochraně životního prostředí.

Zároveň je ale třeba vědět, že se jich zmíněná vláda nevzdává proto, že by je sama od sebe zhodnotila jako nepotřebné, nýbrž kvůli intenzivnímu tlaku Evropské komise. Výjimek prostě mělo být tolik, že to začínalo nebezpečně poškozovat obraz kandidátských zemí a dávalo to pádné argumenty mnoha euroskeptikům.

Česká republika také neučinila odvážný individualistický "evropský čin" - k podobnému kroku ze stejných důvodů rozhodli například také Maďaři a Poláci. Neméně důležité je všimnout si, že i některé státy unie žádají výjimky, takříkajíc na opačnou stranu.

Například Německo - a není samo - by si přálo, aby se na několik let od vstupu do unie omezil volný pohyb pracovních sil z nových zemí. Němečtí politici při tomto dosti zásadním návrhu argumentují právě tím, že kandidáti žádají tolik přechodných opatření, že i silné státy unie mají na podobný krok právo. Česká diplomacie se tedy možná v těchto dnech opatrně pokouší německý argument oslabit.

A nakonec věc možná nejzajímavější: česká vláda sice halasně oznámila, že se několika přechodných období vzdává, ale už se nemluví o tom, které žádosti o úlevy zůstávají v platnosti.

Za všechny jmenujme jednu: Praha požaduje, aby si občané unie nesměli ještě několik let po plné integraci kupovat v tuzemsku nemovitosti. Je to zkrátka taková vládní hra na obě české voličské strany: Před euronadšenci se předvádí úspěchy a legislativní smršť a naopak těm, kdo se bojí cizinců a zvláště Němců, se ukazuje odhodlání chránit "národní bohatství".

Zbývá otázka, co to má společného s proklamovanými idejemi "federalizované Evropy rovnoprávných občanů". Vláda Miloše Zemana dělá jistě pro sblížení s evropskými zákony a požadavky hodně práce, ale pořád je to příliš málo na to, aby se rok 2003, který si vytkla jako cílový čas plného členství, jevil jako reálné datum.

Úvodem zmíněné přátelství s Belgií, jakoli je nepochybně chválihodné, české vládě v zásadních otázkách samo o sobě příliš nepomůže. Belgie sice bude unii předsedat, ale to neznamená, že se z ní stane evropská velmoc, ani že bude mít výrazně větší vliv, než má dnes.