Pátek 9. února 2001

předcházející

Přijatelná hlava státu

Adam Drda

V posledních dnech se hodně mluví i píše o tom, zda by předseda Senátu Petr Pithart neměl být příštím českým prezidentem. Vypadá to trochu legračně.

Tuzemský tisk nemohl dlouhá léta přijít Pithartovi na jméno a pouze nemnozí novináři se ho časem naučili tolerovat, což ale v žádném případě neznamenalo nějaké nadměrné projevy sympatie.

Avšak teď, když Pithart navštívil Fidela Castra a přispěl tak k propuštění českých politických vězňů, by ho kdekdo nejraději hned z letiště odvezl na Pražský Hrad, aby se tam začal zaučovat.

Češi už jsou takoví. Když se triumfálně vrátili hokejisté se zlatými medailemi z Nagana, měl jistou šanci na prezidentství i brankář Dominik Hašek.

Bylo by ale trochu škoda, kdyby se naplnil tradiční scénář a kdyby se myšlenky na Pitharta v čele státu po odeznění "kubánské euforie" úplně vytratily. Vzhledem k situaci, která panuje na české politické scéně by totiž Pithart vůbec nemusel být beznadějný kandidát - minimálně jako typ politika.

Vycházím při té úvaze mimo jiné z předpokladu, že ideální hlava státu neexistuje jinde než v našich snech, a také z názoru, že prezidentem se po Václavu Havlovi, jemuž skončí funkční období v roce 2003, bude muset stát někdo, koho bude ochotna přijmout většina poslanců a senátorů, tedy někdo, kdo bude mít reálnou naději na úspěch.

Je jasné, že Václav Havel dal svému polistopadovému úřadu neopakovatelnou podobu, a to v pozitivním i v negativním smyslu. Havel je revoluční prezident, vzešel z bezmála jednotné vůle národa a i když jeho obliba už dávno není stoprocentní, zachoval si obrovskou autoritu. To mimo jiné znamená, že v mnoha případech jaksi automaticky opouští prostor, který prezidentovi suše předepisuje ústava.

Tím samozřejmě nemá být řečeno, že Havel porušuje zákon, pouze je velmi svérázným prezidentem, kterého žádná ústava nemůže předpokládat. Vstupuje do praktické politiky a vpodstatě není mimostranickým člověkem, nýbrž jednou z politických sil v zemi.

Až Havlovi skončí mandát, bude jistě mnoho lidí poměřovat kandidáty na nejvyšší státní úřad jeho metrem a bude to poměřování nesmyslné. Už proto, že okolnosti volby nového prezidenta budou zcela odlišné od okolností, za nichž Havel nastupoval poprvé do úřadu. Nebudou to okolnosti dramatické změny poměrů, ale normální volba v demokracii.

Existují ovšem věci, které by se daly označit za dobrou tradici a na které by měl Havlův nástupce navazovat.

Tou první je bezesporu odpor proti komunistickému režimu - prezident totiž je a bude postava symbolická. Tím se vracíme k Petru Pithartovi, jenž takovou podmínku splňuje, jakkoli by mu mnozí asi předhazovali členství v KSČ v šedesátých letech, jeho životní orientace je nesporná.

Prezident by zřejmě také měl být člověk, kterého si lze vášit v intelektuálním ohledu - ani tady by Pithart - domnívám se - nedopadl ve srovnání s konkurencí špatně.

Podle řady politologů by rovněž bylo záslužné, aby příští prezident narušil představu, že v čele státu musí stát charismatická osobnost s vůdčími sklony. Nemusí - primární úkol prezidenta takový není. Prezident má stát především representovat a v rozhodujících chvílích neselhat.

U Pitharta lze cítit jistou naději, že by nepodléhal sklonům organizovat spory mezi pravicí, středem a levicí a že nepouštěl se při každé příležitosti do válek s politiky, kteří se mu nelíbí.

V neposlední řadě by Pithart mohl být zvolitelný, což vypadá banálně, ale těžko v České republice hledat slušného politika, na němž by se znesvářené strany dokázaly dohodnout. Už proto jsou četné úvahy o Václavu Klausovi jako hlavě státu nesmyslné - prakticky si nelze představit, že by ho v této roli akceptoval někdo jiný, než poslanci jeho vlastní strany.

Závěrem snad jen upozornění. Nešlo mi ani náhodou o propagaci Petra Pitharta, nebo o snahu předstírat, že je politikem, který se nedopouští chyb. Dělá jich hodně a většinou jsou známé. Chtěl jsem jen poukázat na to, že jako typ politika by mohl splňovat požadavky, které zřejmě bude muset příští hlava státu splnit.