Čtvrtek 8. února 2001

předcházející

Politický tanec kolem vězňů

Jaroslav Veis

Pětadvacet dnů kubánské anabáze Jana Bubeníka a Ivana Pilipa skončilo na pražském letišti triumfální tiskovou konferencí, na níž přivítalo oba zadržené skoro tolik novinářů, jako jich ve VIP salonku ruzyňského letiště bývá, když z letadla vystupují vítězní hokejisté nebo fotbalisté.

V den šestadvacátý oba přijal na Hradě prezident Václav Havel a ocenil, užijme jeho slov, ani ne tak to, že s 25 dní trpěli ve vězení, jako spíše to, že na sebe vzali spoluzodpovědnost za osud lidských svobod.

Kdo by si myslel, že tím se celý příběh mění v historii, mýlí se. Končí jen jeho první fáze, odehrávající se v mezinárodním rozměru.

Zatčení vyvolalo účinnou diplomatickou akci z české strany, podporovanou mezinárodním tlakem a kubánský komandant nakonec ustoupil. Podařilo se mu na nějakou chvíli připoutat pozornost světa a zejména nové americké vlády, avšak nic víc. Český stát se za své občany postavil a od obhajoby lidských práv všude na světě neustoupil.

Mezitím se ovšem paralelně rozběhl druhý akt děje, jehož rozměr i étos je podstatně menší. Od okamžiku první akce směřující k osvobození obou rukojmí z Villa Marista jsme svědky snahy vytěžit z události domácí politický kapitál.

Nejprve to byli komunisté, kteří začali naznačovat, že ve všem má patrně prsty Hrad a soudit, že pánové Pilip s Bubeníkem na Kubu cestovali v imperialistickém žoldu.

Ke grebeníčkovcům se paradoxně přidali Miroslav Macek s Janem Zahradilem z druhého politického břehu. Stínový ministr zahraničí Zahradil později couvl a omluvil se, ne tak Macek.

A když se z Kuby vrátil předseda Senátu, aniž s ním z letadla vystoupili oba rukojmí, přisadil si i předseda poslanecké sněmovny a iniciativně v tiskové zprávě redakcím sdělil, že výsledek mise byl nulový, mise sama nestandardní a zadoufal, že to oběma vězňům neuškodí.

O den později, když byli Ivan Pilip s Janem Bubeníkem doma, Václav Klaus předvedl vzorovou tiskovou opravu a stejným způsobem se omluvil, že jeho předchozí názor byl důsledkem chybných informací. Pithart omluvu s uspokojením přijal.

Ani tady však bohužel není příběhu s největší pravděpodobností konec. Na své internetové stránce otiskl týž den předseda sněmovny dodatek k prohlášením ohledně Pithartovy mise. V něm konstatuje:

"Jestliže se nyní dozvídám, že v pozadí této mise byly též aktivity pana prezidenta, nebylo by vůbec na škodu, kdyby o tom byl alespoň informován i třetí nejvyšší ústavní činitel, předseda Poslanecké sněmovny. To se však nestalo a vypovídá to "cosi neblahého" o úrovni komunikace mezi ústavními institucemi v naší zemi. Vlastně jsem tak byl - a patrně záměrně - uveden v omyl."

Lze se obávat, že i díky tomuto dodatku a postoji, který prezentuje, bude příběh kubánských rukojmích bude ještě nějakou dobu žít, v podobě další z potyček zákopové války mezi českámi politickými stranami.

O žádná lidská práva v ní nejde, natož o lidi - jen o nároky stran a politiků na pozornost veřejnosti za každou cenu. Byť by to mělo znamenat jednou poškozování ostatních, snižování výsledků jejich práce, jindy schopnost vidět spiknutí za každým rohem.

I to je bohužel, stav politické kultury v naší zemi, zní poslední věta internetového dodatku předsedy sněmovny. Ano, je - a týká se to, rovněž bohužel i jeho samotného.