Středa 7. února 2001

předcházející

Je dobré vědět vše?

Adam Drda

Už nějakou dobu běží v české televizi nepříliš povedená reklama, která má dospělé jedince upozornit na blížící se sčítání obyvatelstva.

Na obrazovce se objeví otevřené dveře do výtahu, v němž se mačká skupina lidí. Výtah se ale nechce odlepit od země, poněvadž je přetížený. Divák ničemu nerozumí a když zazní slogan "Je dobré vědět, kolik nás je," a vyskočí nápis "Sčítání lidu", divákův zmatek ještě vzroste - z výtahu přece musí kdosi vystoupit!

Má to snad znamenat, že někteří lidé budou po sčítání nuceni opustit české země, protože se zjistí, že je nadměrně zatěžují? Nebo je to nepovedená propagace a nebylo by divu, kdyby nejeden strašpytel zavřel před sčítacími komisaři dveře v obavách o svůj další osud. Je to však také propagace ve své nedomyšlenosti chmurně výstižná.

V českém tisku se totiž kolem sčítání lidu rozpoutala vášnivá debata. Akce, jež má proběhnout na konci února, má zásadní odpůrce, kteří poukazují na to, že stát chce od svých občanů získávat zbytečně moc údajů v jedné složce a narušovat tak jejich právo na soukromí.

Sčítání má také zastánce (byť je jich méně), kteří prohlašují, že stát zmíněné údaje potřebuje, aby mohly vlády pečlivěji a úspěšněji plánovat své dlouhodobé kroky, například v sociální sféře.

S oběma tábory je pak jistá potíž. Odpůrci nezřídka upadají do lehké hysterie a vyzývají k úplnému bojkotu sčítání, příznivci si zase zapomínají lámat hlavu s argumenty a vysvětlovat své záměry.

Ale k jádru věci. Je celkem jasné, že státní úředníci by měli obnovit zastaralé statistiky a zjistit, kolik dospělých lidí žije na území republiky, kolik mají dětí atd.

Tuzemské dotazníky ovšem z neznámých důvodů požadují, aby lidé dávali státu jakousi totální zpověď - uvedli jméno, adresu, rodinný stav, vzdělání, národnost, ale také rodné číslo, rozsah majetku, velikost bytu, výši příjmů, případně počet automobilů nebo - a to jsem si opravdu nevymyslel - typ koupelny.

Na námitku, že by stát takové věci nemusel souhrnně vyžadovat, když si většinu z nich může v případě potřeby a s trochou námahy obstarat na finančních a jiných úřadech, zpravidla nikdo nereaguje.

Na výhradu, že se bez detailních souhrnných informací v jiných evropských zemích obejdou, odpovídá předsedkyně Statistického úřadu přímočaře: "Je to pravda, a proto výsledky jejich sčítání nemohou být tak kvalitní jako u nás. Je to jednoduchá rovnice - něco za něco".

V rovnici tedy můžeme neznámé zaměnit za známé. Něco za něco pak bude vypadat takto: "kvalitní výsledky" sčítání lidu a většiny jeho věcí, tedy výsledky, u nichž není přesně jasné, k čemu budou sloužit - za ztrátu soukromí a nebezpečí, že stát připustí, aby byly informace komerčně zneužity.

Zjištěné údaje mají totiž zapisovat do počítače zaměstnanci jisté firmy, která nebyla nijak prověřena. Statistický úřad si ji prostě najal a slibuje, že ji ohlídá.

Řada právníků však tvrdí, že se za podobné detailní informace o lidech na černém trhu dobře platí, zájem prý projevují hlavně neseriózní reklamní agentury, které pak mají jako na dlani cílovou skupinu nedobrovolných klientů, jimž mohou plnit schránky brožurkami a otravovat je osobně i telefonicky. Údaje o bohatých lidech zajímají přirozeně také mafiány a podvodníky. Zbývá dodat, že kdo se odmítne sčítání zúčastnit, může dostat až desetitisícovou pokutu.

Patří mezi české zvláštnosti, že diskuse o podobných záležitostech se z nějakého záhadného důvodu vždy odehrává až ve chvíli, kdy jsou na spadnutí. Nejlepší by dnes asi bylo sčítání odložit, debatu vklidu uzavřít, věc při ní znovu promyslet a spustit třeba příští rok.

Je celá řada možností, jak sčítání zlepšit, počínaje anonymní odpovědí a konče vypuštěním nesmyslů. Jen pro zajímavost, v Nizozemí se lidé nesčítají vůbec. Zastánci tvrdých pořádků však mohou obhajovat tureckou cestu - tamní úřady loni vydaly zákaz vycházení, aby měli sčítací komisaři snadnější práci.