Pondělí 5. února 2001

předcházející

Plané naděje

Adam Drda

Předseda Senátu Petr Pithart se vrátil z Kuby, aniž by dostal z tamního kriminálu Ivana Pilipa a Jana Bubeníka. Kdo čekal, že oba političtí vězni vystoupí s Pithartem na pražské Ruzyni z letadla, je teď zklamán a zřejmě má pocit, že Pithart neuspěl nebo dokonce něco zkazil.

Je tu ovšem otázka, zda vůbec mohl propuštění českých občanů zařídit, zda taková představa nebyla naivní a nerealistická. Možná, že za její rozšíření tak trochu může i české ministerstvo zahraničí, které ji - byť zdrženlivě - připouštělo.

Režim Fidela Castra udělal ze zatčení dvou Čechů exemplární případ. Kubánský stranický tisk pateticky a obsáhle psal o dvou imperialistických agentech, kteří byli zadrženi kvůli ohrožení revoluce, budou postaveni před soud a nakonec dostanou, co jim patří.

Představitelé Kuby ignorovali všechny mezinárodní snahy o propuštění zatčených. Sám Fidel Castro ještě před třemi dny na konferenci o ekonomické globalizaci prohlašoval k České republice: "Apelujte na naši šlechetnost, neodvolávejte se na lži, nespoléhejte se na nátlak, omluvte se naší zemi".

Zkušenost z komunistického Československa napovídá, že tyhle oficiální činy, kroky a výroky nepatří světu, ale spíš Kubáncům. Mají jim ukázat, že "ostrov svobody" je sice v neustálém ohrožení ze Západu, ale že se dovede bránit, že policie je ve střehu a že soudy jsou připraveny bděle pracovat. Poučit se pochopitelně má i opozice a v neposlední řadě všichni lidé, kteří by jí chtěli na Kubu vozit peníze nebo jinou pomoc.

A v tom je zřejmě jádro věci. Žádný vládce autoritářského státu, zachovává-li si zdravý rozum, nemůže po takových výhrůžkách a rázných projevech ze dne na den otočit, couvnout, říct po setkání s jedním českým představitelem: dobrá, okouzlil jste mne a přesvědčil, ať jdou ti vaši chlapci domů. Ztratil by tvář, ohrozil by sám sebe.

Tuto hypotézu by bohužel mohla podporovat i skutečnost, že obvinění Pilipa a Bubeníka bylo nedávno překvalifikováno tak, aby mohla být použita nižší trestní sazba - vypadá to jako náznak, že k soudu dojde, i kdyby měli obvinění nakonec vyváznout třeba s pokutou a následným vyhoštěním.

Petr Pithart si s Fidelem Castrem povídal šest hodin a lecos naznačuje, že to byl z velké části hovor odnikud nikam. Dobré dvě třetiny času si prý oba politici vyjasňovali pojmy jako svoboda, lidská práva, či opozice, taktéž prý diskutovali o dějinách.

Poslední dvě hodiny probírali praktické otázky a nezbývá než doufat, že se v tomto čase Pithart dozvěděl něco, co by naznačovat brzké propuštění obou zadržených. Pouze v případě, že Castro nevznesl žádný požadavek a nevyřkl důležitou informaci, která by zadrženým výhledově pomohla, pouze tehdy byla Pithartova mise neúspěšná.

Ani tak by se ale nedalo říct, že předseda Senátu má na tom neúspěchu nějakou vinu. Diskutoval v politickém prostředí, které je světelné roky vzdáleno od normality, není odborník na psychologii Fidela Castra a ani na současnou kubánskou situaci, snažil se prostě využít příležitosti, která se naskytla.

Jiné je to s ministerstvem zahraničí. Vybavilo Pitharta jako vyjednavače všemi potřebnými informacemi? Má nějakou jasnou strategii pro podobné případy, kdy je nutné vstoupit do kontaktu s policejními státy? Nebo postupuje pouze metodou náhodných kroků? Takové otázky si však troufám jen položit.

Česká republika už asi vyčerpala všechny běžné diplomatické možnosti, jak zadrženým pomoci. A jelikož Castrem požadovaná omluva nepřichází z mnoha důvodů v úvahu, bude muset česká diplomacie ještě intenzivněji žádat o mezinárodní pomoc, asi i tam, kde jí to není zrovna příjemné, například v Rusku.

Jisté je, že pokud čeští politici dosud brali celou záležitost jako kuriózní kauzu, která za pár dní skončí, teď k ní musejí přistoupit s veškerou vážností.