Úterý 30. ledna 2001

předcházející

Změní se omlazená politická scéna?

Ondřej Štindl

Až příští rok dojde na vylepování předvolebních plakátů, nebude z nich shlížet ta politická sestava, na niž si český volič během posledního desetiletí zvykl.

Kdo vystřídá Miloše Zemana na plakátech s růží bychom se měli dozvědět v dubnu. V noci na pondělí padlo rozhodnutí o tom, že praporečníkem čtyřkoalice se stane Cyril Svoboda.

Pevným bodem uprostřed všech těch novot jistě bude tvář Václava Klause. Pro něj však sněmovní volby asi budou znamenat poslední velkou bitvu. K povinnému vybavení volební místnosti pak bude příští rok naposled patřit podobizna Václava Havla.

S očekávaným omlazením české politiky se spojují všelijaká očekávání. Především to, že běh českého dohadování se o věcech veřejných nebude tolik určován osobními nevraživostmi místních politických veličin.

Taková naděje je snad namístě. Alespoň proto, že nějakou dobu trvá než člověka úplně zaslepí touha po satisfakci v osobním sporu převlečená za národní zájem. Na druhou stranu na té víře v mladé, kteří vše napraví, a to nejen v politice, bývá ledacos podezřelého. Její dějinný optimismus podkopává otázka "a proč by měli?".

Stereotypy nebývají překonány jen tak samy od sebe. Aby byl překonán stereotyp české politiky, musí padnout stereotyp české volby, jenž ten politický zároveň kopíruje i umocňuje.

Personální složení českého voličstva se přitom do roku 2002 nijak zvlášť nezmění. Nejde o to, aby lidé zničeho nic začali volit tu správnou stranu. Zná ostatně někdo nějakou takovou? Dostatečně blahodárné by bylo už jen to, kdyby volili strany staré a známé. Měli by přitom ale brát v potaz nějaké nové motivy.

Ohrnovat nos nad množstvím osobních averzí v politice je trochu pokrytecké. Čeští politici jsou totiž často voleni právě proto, aby averzi projevovali.

Miloš Zeman dnes nesedí ve Strakově akademii díky svým ekonomickým vizím. Vyneslo ho tam to, že dokázal vyjádřit a ve svůj prospěch usměrnit nechuť k poměrům, jež nastolily Klausovy vlády.

Čtyřkoalice nevyhrála senátní volby v důsledku toho, že by přesvědčila voliče o své ujasněnosti svého programu nebo snad dokonce schopnosti účelně jednat. Stačila ji na to občas dost primitivně vyjádřena antipatie vůči opoziční smlouvě.

Řady stoupenců ODS dnes zase pojí především někdy až zavilý a obranářský odpor vůči světu plném nepřátel ať už na Hradě, v redakcích médií nebo za hranicemi.

Základní podmínkou úspěchu jako by byla schopnost uvědomit si, kým by bylo v danou chvíli dobré nebýt. V roce 1998 Zemanovi stačilo, že nebyl Klausem. O dva roky později se zas Kuhnlovi a Kasalovi vyplatilo, že nejsou Zemanem a Klausem. Sám Klaus dál zjevně spoléhá na to,že není Havlem a do značné míry mu to vychází.

Vystačí v příštích volbách Cyril Svoboda s tím, že není dejme tomu Vladimírem Špidlou? Doufejme, že ne. Pokud někdo za své zvolení vděčí především antipatii vůči komusi jinému, těžko ho to totiž může k čemukoli motivovat. Může se po vymezenou dobu hřát na výsluní a při příležitostech k tomu určených nasadit zlý kukuč.

Pak jednou na jeho místo zvolí někoho jiného a on se bude cítit ukřivděn. Do jisté míry právem. Koncekonců dělal především to, co po něm volič žádal. Generační výměna na politickém vrcholu snad dává šanci tenhle stereotyp překonat. Vidět už v tom, že existuje nějaká šance záruku jejího naplnění ale není právě nejmoudřejší. Mnohý fotbalista o tomhle široce sdíleném omylu ví své.