Úterý 23. ledna 2001

předcházející

Neodcházej Miloši!

Jaroslav Veis

Ve zpravodajskem stínu zadržení Ivana Pilipa a Jana Bubeníka castrovskou policií na Kubě i nekonečného příběhu krize České televize, zůstala nedělní výzva děčínských sociálních demokratů Miloši Zemanovi, aby změnil své rozhodnutí a na dubnovém sjezdu neodstupoval z vedení strany, kdesi na hranici zájmu pozorovatelů české politické scény. Přitom nelze vyloučit, že jsme svědky pokusu, který předznamenává případnou revizi Zemanova rozhodnutí.

Připomeneme-li si, jak Zeman svůj úmysl odstoupit zdůvodňoval, musíme konstatovat, že jeho východiska byla osobní, alespoň deklarativně. Dosáhl předsevzatých cílů i těch nejvyšších met a po těžké mnohaleté práci má právo cítit se unaven.

Stranu, do níž vstoupil když hrála v české politice jen doplňkovou roli, přivedl do Strakovy akademie, byť za cenu paktu s arcinepřítelem. Poté co ji proměnil ze slabé v silnou, má přece právo odejít na odpočinek.

Co tedy vedlo děčínské sociální demokraty k suplice, aby předseda své rozhodnutí přehodnotil? Ve svém usnesení píší, že "Miloš Zeman v postoji ke značně složité situaci v České televizi, která má destabilizovat politickou scénu s úmyslem posílit roli čtyřkoalice prokázal politickou prozíravost a autoritu."

Ohlédneme-li se však zpět a zůstaneme pouze na území otevřených informačních zdrojů, projevoval dlouho předseda sociální demokracie v televizní krizi svou prozíravost tím, že se postavil zcela mimo ni. Na rozdíl od dvou jiných čelných představitelů své strany, pretendenta na nástupnictví Vladimíra Špidly a místopředsedy vlády Pavla Rychetského, kteří se pokusili v počáteční fázi sporu zprostředkovat jeho urovnání.

Zemanův autoritativní zásah přišel až v poslanecké sněmovně, kde zabránil dohodou s Václavem Klausem přijetí čtyřkoaličního pozměňovacího návrhu novely zákona o České televizi, podle něhož měli být členové rady voleni nejen sněmovnou, ale také senátem. K tomuto řešení inklinoval nebezpečně vysoký počet sociálně demokratických poslanců, ochotných hlasovat ne v zájmu stranických dohod, nýbrž podle vlastního úsudku.

Právě moment obavy ze ztráty pevné ruky, schopné ovládat sociálně-demokratické poslance, je dost možná hlavním motivem děčínské výzvy. A vlastně - nejen poslance, i senátory. Vždyť novela volebního zákona, o jejímž osudu bude zítra rozhodovat Ústavní soud, prošla senátem v podobě opět předjednané s ODS jen díky Zemanovu ráznému zásahu.

Je dobře možné, že výzvu děčínských přátel budou následovat další úpěnlivá volání, aby Zeman stranu nenechával na pospas méně razantnímu či nedej bůh debatě otevřenějšímu nástupci. Předseda pak bude mít objektivní důvod se obětovat a na četné žádosti původní rozhodnutí zrevidovat. I když - možná ty pravé příčiny takové zásadní změny postoje by mohly být i subtilnější.

Co například může s jeho pevnou vůlí k odchodu natropit, pokud zítřejší rozhodnutí Ústavního soudu nebude odpovídat záměrům stran opoziční smlouvy?