Pátek 19. ledna 2001

předcházející

Rozmělněná krize

Jaroslav Veis

Čím déle trvá česká televizní krize, tím rozplizlejší jsou její obrysy a tím absurdnějších rysů dosahují některé její projevy. Jak ze scénáře Monty Pythona zní věta jedné ze včerejších zpráv vydaných Českou tiskovou kanceláří. Píše se v ní doslova toto:

"Dveře, vedoucí do sekretariátu generálního ředeitele, hlídal dnes dopoledne z jedné strany člen stávkového výboru, z druhé strany ochranka." Tady, bohužel, citát končí a nesděluje už, kdo stojí vevnitř a kde venku, kdo televizi ovládá a kdo je vyšachován.

Avšak možná, že agentura ví, proč nejde do detailů - co když, než stačí zprávu vydat, bude sekretariát v rukou jiného dočasného ředitele či jiného statutárního zástupce?

Na počátku příběhu, jenž dnes má už tolik tragikomických peripetií, přitom je velmi chvályhodná obhajoba názoru, že Česká televize má sloužit především občanům, kteří si ji formou koncesionářských poplatků platí, nikoli politikům.

Na jeho konci však jsme svědky prosazování zájmů, které se zdaleka netýkají pouhého fungování televize veřejné služby. Všimněme si jedné z mnoha rovin příběhu, té parlamentní.

Od chvíle, kdy se parlament vložil do sporu, obě jeho komory, namísto toho, aby usilovaly jednak o co nejrychlejší řešení aktuální krize televizního managementu, jednak o dlouhododbé nalezení způsobu, jak veřejnoprávní televizi zaručit optimální podmínky existnce i způsob její kontroly, mnohem víc řeší svůj vlastní problém. Řečeno jen s trochou nadsázky, pod rouškou vyváženosti televizního zpravodajství nejsou schopny se vyrovnat se svou vlastní nevyvážeností.

Neexistuje sebemenší logický důvod, proč by televizní rada měla být volena pouze sněmovnou a proč by její - dokonce jen menšinu - nemohl volit senát téhož parlamentu, v němž sedí členové trýchž stran. Přesto to poslanci odmítli.

Senátoři, kteří se celkem oprávněně cítí jejich rozhodnutím postiženi, sněmovně zákon za trest vrátili ve velmi překopaném stavu. Jediné co lze očekávat je, že sněmovna je přehlasuje, prezident takový zákon nepodepíše, i jeho sněmovna přehlasuje, a jak se už stává zvykem, bude na řadě opět Ústavní soud.

Mezitím ovšem v televizi nebude tak zcela jasno, kdo co řídí, kdo je za co zodpovědný a koho kdo respektuje. Měl-li před časem ještě někdo na Kavčích horách autoritu, byť nebyl autorizovanou osobou, bude ji čím dál víc ztrácet. Na tom by přece mělo parlamentu - osopuje-li si nad ní právo dohledu - záležet. Mělo, jenže jak může, když mu evidentně nezáleží ani na autoritě vlastní a jak tvrdí zlí jazykové, poslanci i senátoři si plně vystačí s imunitou.

Příběh televize, který v první fázi přerostl z impulzivní vzpoury proti nekompetentně a nectilivě jmenovánému vrcholovému vedení v pokus o emancipaci této nejvlivnější veřejnoprávní instituce od přímých politických vlivů, a do něhož se zapojily statisíce lidí, tak postupně ztrácí étos, bez něhož však dřív nebo později musí nutně skončit jako fraška a Českou televizi nakonec silně poškodí.

Podstatné je, zda na něčem takovém parlamentu vůbec záleží, anebo zda jeho členové, politici, reprezentující strany, za jediný smysl politiky už opravdu nepovažují jen a jen prosazování zájmů. Pochopitelně vlastních.