Pondělí 15. ledna 2001

předcházející

Vítězství opoziční smlouvy

Adam Drda

Ještě v pátek se nejednomu pozorovateli české politické scény zdálo, že se hojně kritizovaná opoziční smlouva mezi ODS a ČSSD hroutí. Televizní krize nabyla během tří týdnů vskutku nečekaných rozměrů a stala se národním tématem číslo jedna.

Postoje řady politiků sociální demokracie se hlavně pod vlivem zaplněných náměstí čím dál víc přibližovaly postojům čtyřkoalice a tudíž i názorům protestující veřejnosti. ODS zůstávala dílem osamocena, dílem v nepříliš lichotivém souběhu s komunisty. Zmíněný trend "rozevírajících se nůžek" mělo završit poslanecké hlasování o novém televizním zákonu.

Klíčovým bodem se stala otázka, zda bude Rada České televize napříště volena oběma parlamentními komorami, jak požadovala čtyřkoalice a část ČSSD - nebo jen poslaneckou sněmovnou, jak chtěla ODS a jak také původně navrhla vláda. Vypadalo to, že ČSSD, Unie svobody a lidovci se bez větších obtíží spojí a rozdělení volebních pravomocí prosadí.

Nakonec však opoziční smlouva v noci z pátku na sobotu spolehlivě zafungovala a sněmovnou prošel původní vládní návrh. Překvapilo to snad všechny - novináři počínaje a čtyřkoaličními poslanci konče. Ale je k takovému údivu skutečně důvod?

Zdá se, že nikoli a že úvahy o konci opoziční smlouvy byly vedeny v duchu známého rčení "přání otcem myšlenky". Pragmatická mocenská společenství typu opoziční smlouvy se totiž neřídí ideály, ale téměř výhradně zájmy těch, kdo je tvoří. Jsou založena na obchodní bázi, tedy na principu "něco za něco".

Právě proto jsou v politice poměrně nebezpečná - svazují politickým stranám ruce a vymezují jim mantinely, na něž by za jiných okolností nemusely brát ohled, protože by se mohly spojovat s tím, kdo je jim v danou chvíli a v dané otázce názorově nejbližší.

Jinak řečeno, smluvní partner a jeho zájmy jsou v pragmatickém společenství důležitější, než zájem celku, který za normálních okolností politická strana zpravidla sleduje. Výsledná podoba televizního zákona je toho příkladem.

Bylo by samozřejmě lepší, kdyby Radu ČT volily obě parlamentní komory, protože by to jednoznačně posílilo její nezávislost. Nebylo to však proveditelné, protože ČSSD by pravděpodobně musela zaplatit příliš vysokou cenu.

A zde se ukazuje další úskalí opoziční smlouvy - funguje už tak dlouho, že jí nelze urychleně ukončit ani narušit. Nepůsobí totiž jen na vládní úrovni, ale také v řadě nižších míst, rozděluje vliv ve správních radách různých podniků či ve státních úřadech.

Strany, které jí tvoří, jsou chyceny v síti, kterou samy upletly a kterou posílila série zákulisních ujednání. Kdyby byla smlouva jednostranně a bez podrobné dohody obou partnerů porušena, přineslo by to každému z nich obrovské problémy.

Čtyřkoalice zatím zjevně nemá na to, aby opozičně-smluvní pragmatické partnerství rozdělila. Je v mnoha ohledech nejednotná, nemůže nabídnout jistotu. A ta část sociální demokracie, které se snad opoziční smlouva zajídá, je taky příliš slabá - ukazuje se, že vliv Miloše Zemana zůstane zřejmě silný i po jeho ohlášené resignaci, k níž by mělo dojít v dubnu.

Vše tedy zůstává na voličích. Ti se dostanou ke slovu za rok a půl a pokud jim spolupráce ČSSD a ODS nevyhovuje, mohou jí rozbít tím nejdemokratičtějším způsobem - volbou stran, které se jí neúčastní.

Pokud jde o osud televizního zákona, podle všeho se jej bude snažit změnit druhá parlamentní komora, kde má čtyřkoalice spolu s nezávislými senátory většinu. V praxi to znamená, že se nejasná situace kolem televize protáhne o několik týdnů, ne-li měsíců.

Reprezentace ODS to musela v pátek večer dobře vědět a zřejmě jí tedy prodloužení provizoria vyhovuje. Proč? Odpověď na tuto otázku si bude muset laskavý posluchač najít sám.