Čtvrtek 11. ledna 2001

předcházející

Prospěšná vzpoura

Jaroslav Veis

Kdyby byla Jana Bobošíková, momentální ředitelka zpravodajství, jmenovaná do funkce generálním ředitelem České televize Jiřím Hodačem pověrčivá, musela by si říct, že smůla se dostavila v pravý čas. Poslední zpravodajská relace Události, kterou odvysílala od 24. prosince loňského roku, kdy začal její tým účinkovat, byla totiž třináctá.

I třinácté Události byly poznamenány všemi vadami, které měl tucet relací předchozích a rozhodně to nebyly jen vady na kráse, dané omezenými technickými možnostmi. Mnohem podstatnější byly vady obsahové, zejména jejich mírně řečeno, polopravdivost.

Pro tento zpravodajský tým nebyl žádný problém zamlčet podstatou část sdělení a zmínit se jen o tom, co se hodilo. Tím se také jeho produkce podobala normalizační žurnalistice víc než čím jiným: přilháváním, které je často zhoubnější než obyčejné lhaní. Když pro nic jiného, tak právě proto není žádná škoda, že právě tyhle události čeští diváci nikdy neuvidí.

Co však zbylo, je ono přilhávání. Veřejnost se totiž dozvěděla, že to vše proto, aby byli vzbouřenci vpuštěni na všechny obrazovky v jakémsi vstřícném gestu smíru.

Nešlo však mnohem víc o gesto únavy, neschopnosti odhadnout vlastní síly, nemožnosti najít spojence kdekoli, dokonce i v komerčních studiích? Nebylo to gesto vyvoláno obavou z hrozby obvinění z cenzury? A nejčerstvěji obavami Českých radiokomunikací, zda skutečně smějí šířit jiný signál, než ten z Kavčích hor, tedy vzbouřenecký a stávkový?

Události Hodačova týmu zkrátka skončily, protože skončit musely, pokud nechtěly aspirovat na pouhou inspiraci pro Čtvrtníčkovu Českou sodu a sloužit jako doličný materiál u soudních řízení a podobných jednání. Veškeré ostatní vysvětlování je opět přilháváním. Proč to nedokážou programová ředitelka či Věra Valterová, pověřená generálním ředitelem jeho zastupováním, říct nahlas, suď Bůh - vždyť dobře přiznaná chyba je ideálním smírným gestem.

Pravda, v žádném případě gestem vítězným - ovšem o vítězství se snad opravdu nikomu v ředitelských kancelářích na Kavčích horách snad nemůže už ani zdát. Vždyť naděje, že by jednak rada České televize, jednak generální ředitel a jím jmenované vedení mohlo přežít, natož zvítězit, je menší než mizivá. O ně už opravdu nejde.

To, oč nyní na Kavčích horách i ve Sněmovní ulici jde, je pododba nového zákona o České televizi a potažmo i zákonů o Českém rozhlase a rozhlasovém a televizním vysílání. Do chvíle, kdy začně jeho projednávání, schází o něco víc než dvacet čtyři hodin. Během nich mají proběhnout další tisícové demonstrace v Praze, v Brně a v Ostravě a nepochybně mnohá méně spektakulární jednání ať již mezi protagonisty světa médií a politiky, tak mezi politiky samotnými.

Tématem bezesporu bude nejcitlivější bod novely zákona - to, zda radu bude volit pouze Poslanecká sněmovna nebo i Senát, případně zda bude některé členy jmenovat i jiný subjekt. Naděje, že nová rada bude pocházet z více zdrojů, je sice větší než naděje této rady, že nebude na tomtéž zasedání odvolána, nicméně je stále malá. Co totiž jednou Poslanecká sněmovna uchvátí, už nikdy ze své působnosti nepustí, praví přece znalci české politiky.

Nicméně, ten chvályhodný pokus nepochybně právě na půdě sněmovny podniknut bude. A pokud bude úspěšný, bude dokonce přímo historickým zlomem, jímž poslanecká sněmovna může dát najevo, že je je prostorem pro fungování zastupitelské demokracie, nikoli pouze prostorem pro dohadování se politických stran. K stabilitě politického prostředí to přispěje podstatně víc než jakákoli smlouva, dokonce i stvrzená patentem.

Jakkoli to zní paradoxně, bude-li právě toto výsledkem nepodařené volby televizního ředitele i následné vzpoury, můžeme vlastně být rádi, že k obojímu došlo.