Středa 10. ledna 2001

předcházející

Budování veřejnoprávní televize

Petr Dudek

Vyslanec Evropské komise v České republice Ramiro Cibrian minulý týden řekl, že podle jeho názoru je spor o vedení České televize něčím, co bývalo v dnešních vyspělých demokratických zemích západní Evropy obvyklé před takovými čtyřiceti padesáti lety - podle rychlosti, s jakou si zmíněné státy zvykaly na vliv televizní obrazovky na politické dění a na pokusy politiků si obrazovku co nejúplněji podmanit.

Pan Cibrian to sice neřekl, ale z jeho slov vyplynulo, že politické šturmování proti veřejnoprávním televizním případně rozhlasovým hradbám je něco na způsob dětských nemocí každé mladé demokracie.

Zástupce Evropské komise už vůbec neřekl, že boj o nezávislost veřejnoprávních médií je něco jako plané neštovice či spalničky, které si nedospělé demokratické režimy musejí dělej co dělej odbýt, aby proti nim byly napříště odolné. Jenže i to bylo snadné z jeho slov odvodit.

Zaplaťpánbůh, že to pan Cibrian neřekl naplno. Povahy s trochou fantazie by mohly začít kombinovat. Jestliže veřejnoprávní televize musí projít důkladnou krizí, aby občané pochopili, před čím si ji mají chránit, neplatí totéž o rozmanitých státních úřadech, které mají být lidem k užitku? Nečeká Českou republiku už brzy boj o politicky nezávislou železnici? Nebo třeba poštu? Podobné otázky lze možná odmítnout jako za vlasy přitažené.

Ale na druhé straně - boj o politický vliv nad policejním sborem - to je v Česku známá písnička. A kdo by si nepamatoval na nedávný urputný spor politických špiček kvůli míře nezávislosti České národní banky?Přirovnání procesu dospívání lidského jedince a státu, který buduje demokratické instituce téměř na zelené louce, je samozřejmě omezené. Ukazuje se, že některé zkušenosti jsou takříkajíc nepřenosné.

Abychom zůstali v České republice. Před zahájením privatizace přijížděli do Prahy celé skupiny odborníků ze států, které s odnárodňováním klíčových průmyslových odvětví měly své, často draze vykoupené zkušenosti. Většina z nich doporučovala privatizaci za účasti zahraničního kapitálu provázeného zkušenými západními manažery.

České politické špičky tehdy daly přednost, i když ne zcela, vlastní, unikátní metodě kuponové privatizace. Někdy to byla metoda šťastná, ale až příliš často končila fiaskem, neboli - alespoň doufejme - další draze vykoupenou zkušeností. Zřejmě to prostě jinak nešlo.

Přístup českých politiků ke krizi okolo veřejnoprávní televize budí dojem, že občanům se tu servíruje další poučení pro budoucnost. Cena, kterou za ni zaplatí, se ještě nedá vyčíslit. Ale rozhodně to bude škoda vážnější než ztráta několika stovek milionů, o něž veřejnoprávní televize v těchto týdnech přichází kvůli neodvysílané reklamě.

Západní demokracie si autoritu veřejnoprávních médií budovaly a posilovaly celá desetiletí. I teď na ní lpějí a pečlivě dohlížejí, aby žádná politická síla nezískala nad vysíláním kontrolu.

Nezávislost veřejnoprávních sdělovacích prostředků se bohužel, přestože takové domněnky v těchto dnech v Česku hojně zaznívají, nedá jednoduše nadekretovat zákonem.

Kromě legislativních opatření musejí působit i etická pravidla, která například nedovolí členům mediálních rad vydat televizní či rozhlasové vysílání napospas neschopné a nezkušené osobě na místě generálního ředitele.

Aby se podobná pravidla stala nepsaným zákonem, musí je společnost dlouhodobě a bez přestávek vyžadovat. V lepším případě ústy svých poslanců na parlamentních schůzích, v horším případě provoláváním hesel na demonstracích, stávkováním a podepisováním petic. Záleží na každé mladé demokracii, kterou z těchto dvou cest si vybere jako tu, která je jejímu duchu a tradicím bližší.