Úterý 9. ledna 2001

předcházející

Logické pokračování

Daniel Kaiser

Kdo včera čekal, že Rada České televize odvolá vedení televize v čele s Jiřím Hodačem, musí být zklamán. Rada o tom vůbec nehlasovala. Tři radní jmenovaní ODS stále nemají chuť Hodače odvolat a bez jejich hlasů je ředitel nesesaditelný.

Není sporu o tom, že v očích vzbouřených redaktorů a jejich příznivců si rada dále přitíží. Budou jí vyčítat, že dál prodlužuje televizní agónii, zvyšuje tak mezinárodní ostudu a finanční ztráty veřejnoprávní televize.

Jedny české noviny včera napsaly: "Pokud se členové rady zasadí o minimalizaci škod, které spolunapáchali, a tiše se vytratí, zachovají si alespoň zbytky důstojnosti". Je ale chování předsedy rady Miroslava Mareše, Jany Dědečkové a Františka Mikše, jejich nechuť sklonit v této chvíli hlavu opravdu odsouzeníhodné?

Není. Jejich včerejší trvání si na svém má naopak svou logiku. Právě tímto způsobem si mohou zachovat co možná nejvíc důstojnosti. Kdyby teď ti, kteří Hodače vybrali, couvli a svojí podporu ostřelovanému řediteli zase stáhli, ničeho podstatného by nedosáhli.

Jiří Hodač bude odvolán tak jako tak, tím jsou si všichni aktéři sporu víceméně jisti. Stejně tak má své dny s největší pravděpodobností spočítané i rada. Možná už tento pátek, možná o něco později, ji odvolají poslanci. Z hlediska odsouzence nemá smysl popravovat ještě před exekucí jiného odsouzence.

Další důvod proti předčasné kapitulaci uvedl předseda rady Mareš: kdyby teď Rada Hodače odvolala, sklonila by se před politickou vůlí Poslanecké sněmovny. Ale dolní komora Parlamentu má radu jen jmenovat nebo odvolávat, nesmí jí nařizovat, co má přesně dělat.

Až sem se dostali bojovníci za nezávislost televize na politicích. Teď po televizním kuratoriu žádají, aby poslechlo politiky a konečně zmizelo. Proto bude čistší počkat si na druhé vyslovení nedůvěry - pak odejdou radní, a pak se dost možná nachýlí i Hodačova ředitelská kariéra.

Těžko se ubránit dojmu, že v boji o Kavčí hory se už dlouho hraje jen o zachování tváře. Po spáchání prvního hříchu. jímž bylo jmenování ředitele nepřípustně spjatého s jednou politickou stranou, neměl Hodač tváří v tvář vzpouře příliš na vybranou.

Když už se Hodač jednou rozhodl a křeslo přijal, nemohl se nepokusit nastolit pořádek a rozdávat výpovědi. V polních podmínkách nemohl vysílat jiné než amatérské zprávy. Je v atmosféře takřka dokonalé izolace a nepřátelském okolí tak nepochopitelný lapsus v podobě ochotnické propagandy? Když navíc stejný hřích, jen na kvalitativně vyšší úrovni, páchá i druhá strana?

V celém tom řetězu událostí se skrývá určitá logika, ďábelská, ale pochopitelná. Toutéž logikou se dá vysvětlit i odpor radních do poslední minuty. Řeč je o těch, kteří byli pro Hodače a jsou pro něj i nadále. Myšlenkové pochody těch, kteří si své priority rozmysleli při pohledu na rozzlobené Václavské náměstí, už tolik zajímavé nejsou.