Pondělí 8. ledna 2001

předcházející

Test české demokracie

Adam Drda

Boj o nezávislost veřejnoprávní České televize už dávno přerostl v celospolečenskou záležitost a tak se nelze příliš divit, že z něj spousta lidí vyvozuje dalekosáhlé politické závěry a že někteří dokonce mluví o krizi polistopadového režimu.

Na jedné straně televizního sporu stojí ODS, jejíž reprezentace vytrvale obviňuje část Čtyřkoalice, sociální demokracie a samozřejmě intelektuály či občanská sdružení z rozpoutání umělého politického konfliktu.

Na druhé straně se nalézají například někteří řečníci na masových demonstracích, vyzývající k předčasným volbám a loučící se s manifestanty výroky typu "Sejdeme se v demokracii!".

Někde mezi těmito proudy pak osciluje vládní ČSSD, jejíž představitelé rovněž často mluví o snaze "změnit politickou mapu ČR" a jejíž předseda se pustil do konfliktu s prezidentem.

A zapomenout nelze ani na řadu politologů či komentátorů, píšících o signálech brzkého krachu opoziční smlouvy...

Všechny tyto názory jsou mírně řečeno přetažené. V České republice především není žádná krize polistopadové demokracie. Naopak - někteří politici se pokoušeli uplatňovat svůj vliv na místech, kde nemá co dělat, způsobili vážné potíže, ale společnost jim jejich snahu dokázala překazit.

Všechny ústavní instituce, počínaje Senátem, přes prezidenta až po poslaneckou sněmovnu se nakonec vpodstatě zachovaly tak, jak se od nich v demokracii očekává.

Je zjevné, že poslanci udělali při volbě Rady ČT vážnou chybu, ale většina z nich se ji dnes snaží napravit, ať už je jejich motivace jakákoli. K tomu je třeba přičíst skutečnost, že v České republice každý den vychází několik nezávislých deníků, že lidé, solidární s protestujícími zaměstnanci televize svobodně demonstrují na náměstích nebo že policie proti vzbouřeným redaktorům nezasahuje.

Česká demokracie funguje možná pomalu, s chybami a nedospěle, ale funguje zatím docela spolehlivě. Pokud jde o to, zda televizní krize ukázala nebo naznačila nějaké blízké zvraty v praktické politice, je na místě zachovat chladnou hlavu.

Často zmiňované předčasné volby, tedy de facto pád vlády, by mezinárodně poškodily a hospodářsky destabilizovaly český stát, což si parlamentní strany podle všeho uvědomují. Řádné volby se mají konat za rok a půl, ty předčasné by se daly z technických a dalších důvodů pořádat nejdřív za šest měsíců, což jednoduše nestojí za to.

ČSSD a ODS by navíc předčasným kláním nic nezískaly. Sociální demokracii čeká brzká změna předsedy (tedy změna dosti podstatná) a ODS vyšla právě z televizního sporu oslabena. Obě by uspěchaným ukončením opozičně-smluvní spolupráce ztratily drahocený čas.

Na předčasných volbách by snad na první pohled mohla vydělat jen Čtyřkoalice, ale opět pouze hypoteticky. Dosud si totiž nevybrala leadera, nemá jasno v otázce, s kým bude po volbách spolupracovat a nemůže se ani automaticky spoléhat na to, že jí její současný postoj pomůže k vysokému volebnímu výsledku.

A co se týče zmíněného konfliktu Miloš Zeman versus Václav Havel, je to opravdu nová "ostrá roztržka" nebo spíš pokračování starých sporů, například toho o Českou národní banku? Výroky politiků o tom, kdo z nich co rozpoutal, koho chtěl poškodit a jakou dalekosáhlou změnu měl v úmyslu provést, je třeba brát s rezervou.

Na krizi kolem České televize chtějí všechny politické strany buď vydělat, což je zjevný případ čtyřkoalice, nebo se aspoň snaží co nejmíň ztratit, což se týká ČSSD a v daleko větší míře ODS, která si přitom ovšem počíná velmi nešikovně.

Podstata "televizního problému" by však měla zůstat tam, kde od počátku je, totiž v oblasti boje za nezávislou žurnalistiku. Jestliže se zaměstnancům ČT podaří udržet nejdůležitější české veřejnoprávní médium mimo politický vliv, bude to dost velké vítězství i bez předčasných voleb.