Čtvrtek 21. prosince

předcházející

Případ Stiess

Jaroslav Veis

V televizních dramatech všedních dnů, kdy na Kavčích horách rada ČT vytvořila právě národní rekord v rychlosti výměny ředitele, by mohl zapadnout jeden výjimečný příběh ze soudní síně. Odehrál se včera před obvodním soudem pro Prahu 5.

Soudkyně Věra Trojanová konstatovala, že bývalý předseda fondu národního majetku Jan Stiess si - cituji - "sám nebo za pomoci dalších osob zfalšoval své lustrační osvědcení, kterým se později vykazoval", uznala ho vinným z trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny a uložila mu pokutu 200 tisíc korun.

Výjimečnost rozsudku nespočívá v jeho přísnosti. Naopak, zákon by umožnil poslat pana Stiesse až na dva roky do vězení a výrok soudkyně Trojanové je v dolní hranici sazby. Výjimečné však je to, že Stiess byl vůbec odsouzen, že celý případ neskončil ve ztracenu, tak jak končí téměř všechna soudní konání, týkající se obvinění ze spolupráce s komunistickou Státní bezpečností.

Případ Stiess je výjimečný ještě v dalších, tak říkajíc mimosoudních ohledech. Za prvé tím, že v okamžiku, kdy se v médiích objevila informace, že člověk téhož jména a data narození figuruje v neoficiálních Cibulkových seznamech spolupracovníků StB, začali se vládní úředníci zodpovědní za jeho jmenování přít, zda funkce předsedy Fondu národního majetku, který stále ještě rozhoduje o majetku v ceně 200 miliard korun spadá pod lustrační zákon.

Vskutku kafkovská debata v zemi, v níž se bezmála i při obsazování místa hlídače obecního parkoviště vyžaduje občanská bezúhonnost, což není nic jiného než eufemismus pro lustrační osvědčení.

Výjimečné však bylo i chování samotného provinilce. Jan Stiess, poté, co byl médii obviněn ze spolupráce s StB, namísto toho, aby jako jiní před ním, tuto spolupráci popřel a zažaloval novináře za nactiutrhání, předložil negativní lustrační osvědčení, jež ovšem bylo vzápětí ministerstvem vnitra označeno za padělek.

Proč neudělal to, co dělají jiní aktéři Cibulkových seznamů, kteří prakticky vždy vysoudí nevinu a omluvu? Vždyť není snad estébáka, který by si, jsa předvolán před soud,cokoli pamatoval. Pokud tedy Jan Stiess předložil osvědčení, označené nade vši pochybnost jako padělek, nezbývá než se domnívat, že v jeho případě si někdo něco pamatovat bude.

Stiessův případ vynesl na světlo i další dosud neznámé skutečnosti. Například to, že neviditelná ruka trhu nabízela za patřičnou cenu nevyplněné formuláře negativního osvědčení, kam stačilo doplnit jen jméno kupce. Takže když Stiess tvrdí, že osvědčení mu poslalo ministerstvo vnitra, možná dokonce ani nelže. Jen nemusí říkat celou pravdu: třeba poslalo, ale jiné, které - řekněme kdosi - vyměnil za padělané.

Zda ten kdosi byl on sám, nebo někdo jiný, těžko kdo nezvratně prokáže. Nicméně neméně těžké by bylo najít někoho, kdo by k takové záměně měl pádnější důvod než Jan Stiess. Tím nejdůležitějším výjimečným rysem případu bývalého šéfa Fondu národního však je, že to byl především soustavný tlak médií, co nakonec vedlo k jeho rezignaci.

O médiích v postkomunistických zemích včetně Česka se dosud říká, že sice jsou hlídacím psem demokracie - jenže takovým, který štěká, avšak nekouše. Jak se právě ukázalo, kousnout dokáže - a jde o to, aby to nebylo jen výjimečně.