Pondělí 18. prosince

předcházející

Vánoční idylka

Ondřej Štindl

Je to jedna z podob české vánoční idyly. Otec a syn jdou spolu, zachumlaní do kabátů, pod nohama jim křupe čerstvě napadlý sníh. Dojdou ke břehu rybníka, tatínek vezme sekyru a vyseká s ní díru do ledu. Synek z tašky vyndá po vzduchu lapajícícho kapra a vypustí ho do vod rybníka.

Ryba jim rychle zmizí z dohledu, oba ale ještě chvilku tiše postojí, nechají se hřát vědomím, že vykonali dobrý skutek. Pomalu už se stmívá, a tak vyrazí k domovu, kde na ně už čeká sváteční večeře.

Přibližně ve stejnou dobu, kdy se na stole objeví cukroví, plave už osvobozený kapr opět blízko hladiny, jenomže břichem vzhůru, mrtvý stejně spolehlivě jako jeho ve strouhance obalení a osmažení druzi.

Toto neidylické vyústění oblíbeného vánočního příběhu o víkendu naznačil mluvčí české veterinární správy Josef Duben. Vánoční kapr, vypuštěný na svobodu podle něj prakticky nemá šanci přežít, protože všechno to, co prožil od chvíle, kdy jej naložili do kádě - především několik teplotních šoků - mu sebralo veškeré síly, potřebné k přežití.

Podle Dubna představuje vypouštění kaprů dokonce porušení zákona na ochranu zvířat proti týrání. Proces, jenž té smrti z důvodu osvobození předchází, a který z původně zdravé ryby udělá života neschopného kapřího mrzáka, je z hlediska zákona zřejmě v pořádku.

Státní veterinární správa radí, aby si lidé, dychtiví pomáhat o Vánocích zvířatům, pro svou dobročinnost vybrali jiné objekty než kapry. Těm zjevně v okamžiku, kdy je do sebe natáhla sváteční mašinerie, prostě není pomoci. Stejně tak bez šance asi jsou stáda krav po celé Evropě, jež budou vybita, aby se zabránilo šíření nemoci šílených krav mezi lidi.

V obšírném zpravodajství o téhle aféře je zarážející nepoměr mezi množstvím často až hysterických tirád o jak napsaly jedny české noviny "hrozbě šílených krav" a nepřítomností potřeby alespoň zmínit osud mnoha stád hovězího dobytka, která v rámci snižování této hrozby skončí na jatkách. Nemluvě o tom, že problém s infekcí vznikl tím, že v rámci oblíbeného zefektivňování živočišné výroby byla zvířata donucena k jakémusi průmyslového kanibalismu.

Krávy byly krmeny kravami, recyklovanými do podoby takzvané "masokostní moučky". Masokostní moučka - je těžké si vybavit nějaký ještě děsivější výraz, než je toto technokratické peklo, zhuštěné do dvou slov. Samozřejmě v situaci, kdy miliony lidí žijí ve městech a jaksi nemají čas na to, aby pěstovaly vlastní krávy, žily s nimi a když přijde jejich čas, sprovovodily je ze světa s úctou, je nějaká, jak se říká "živočišná velkovýroba" asi nutná.

A hlasy některých ochránců práv zvířat občas znepokojují. S vášní obhajují tezi, že zabít čuníka je stejné jako zabít člověka. Jenomže ta věta se dá velmi lehce obrátit a ve verzi "zabít člověka je stejné jako zabít čuníka" zní poněkud hrozivě.

Kromě těchto někdy podezřelých aktivistických výkřiků ale existuje i skutečnost nejrůznějších velkochovů, o níž se často a přitom jaksi mimochodem dozvídáme, že je strašlivá. Jako by v naší programově humánní civilizaci existovaly jakési zóny nelidskosti, v nichž nabývá vrchu krutost páchaná bez nenávisti a proto o to víc nelidská.

Chtělo by se říci, že způsob, jímž lidé někdy nakládají se zvířaty je pozvířečťuje. Ještě spíš je ale přibližuje strojům.