Pátek 15. prosince 2000

předcházející

Věčné návraty

Adam Drda

Horní komora českého parlamentu bude mít brzy staronového předsedu Petra Pitharta - muže věčných návratů. Sama o sobě je ta zpráva docela dobrá, protože Pithart se v minulosti ničím nediskreditoval a na šéfa Senátu se hodí. Nedá se od něj čekat žádná velká politika ve smyslu překvapivých tahů a odvážných řešení aktuálních obtíží, ale to taky není součástí zmíněné funkce.

Senát byl plánován jako sbor uvážlivých a poctivých politických úředníků či vzdělanců, kteří se budou věnovat v první řadě péči o demokracii a o kvalitu zákonů a tudíž nebudou organizovat mezistranické spory. Pithart takovým politikem chce být a vcelku se mu to daří. Před pár týdny navíc suverénně obhájil senátorské křeslo a rovnou řekněme, že jeho úspěch nespočíval jen v udržení mandátu, nýbrž měl, vzhledem k osobám protikandidátů, "širší společenské souvislosti".

Z Pithartovy nominace ovšem vyplývá několik zajímavých věcí. Vzhledem k tomu, že je členem lidové strany, je jisté, že Unie svobody si v rámci Čtyřkoalice domluvila kompenzaci. Jinými slovy, že lídrem Čtyřkoalice pro volby do poslanecké sněmovny se stane některý z jejích členů, pravděpodobně Karel Kühnl.

Z toho je zase patrné, že když si lidovci nedávno vybrali jako vůdcovského kandidáta nevýrazného Jaroslava Kopřivu a slavnostně ho představili veřejnosti, šlo jen o účelový manévr. Pan Kopřiva se zkrátka stal figurkou ve hře o funkce a asi se k této roli dobrovolně propůjčil. Všeobecně se soudí, že jediným účelem Kopřivovy nominace bylo odstavení nesrovnatelně populárnějšího lidoveckého politika Cyrila Svobody, který je v trvalé názorové rozepři se svým stranickým předsedou a jeho stoupenci.

Nejde mi o zevrubný popis vnitrostranických bojů, spíš o ilustraci skutečnosti, že rétoriku členů Čtyřkoalice o morální a otevřené politice, která se zásadně liší od praktik ODS a ČSSD nelze brát v žádném případě doslova. Nečekejme proto napětí při hlasování o lídrovi - bude předem domluvené.

Čtyřkoalice potřebuje, aby jí lidé uvěřili, že se od stran opoziční smlouvy liší, že představuje skutečnou alternativu. Dosud se halasně presentovala jako společnost, v níž slova nejsou v rozporu s činy - bohužel, navržení pana Kopřivy není jediný případ matení veřejnosti.

Dalším důsledkem Pithartovy volby, respektive dohod, jež jí předcházely, je totiž pravděpodobná cesta někdejšího ministra vnitra Jana Rumla do funkce místopředsedy Senátu.

Ruml v uplynulých letech vyhlásil odchod z politiky tolikrát, že si to netroufnu po paměti spočítat - nikdy ovšem neodešel, vždycky ho někdo přemluvil. Před časem se sympaticky vzdal místa šéfa Unie svobody, aby, jak říkal, dal příležitost novým lidem, kteří nejsou spojeni se starou nevěrohodnou politikou Klausových vlád.

Co si ovšem má konzument takovýchto prohlášení myslet, když se Jan Ruml objeví v první funkci, která se uvolnila? A co si má říct, když zjistí, že šéfem senátního klubu ODA a Unie svobody se stane další starý známý, Daniel Kroupa? Nebo že jedním z vážných Pithartových konkurentů byl někdejší ministr zahraničí Josef Zieleniec? Zmíněný konzument má patrně usoudit, že jde zase jen o křesla.

Je podivuhodné, že Čtyřkoalici nedochází, jak cennou munici dodává svým protivníkům. Jedním z největších problémů čtyřkoalice dnes je, že jí voliči jen málo vnímají jako kompaktní celek - bylo by proto důležité, kdyby v Senátu ustavila společný klub, což neudělala.

Podle informací od některých jejích politiků se to nepodařilo kvůli obavám, aby jedna ze stran nezískala převahu a příliš velký vliv, a také proto, že se její čelní representanti v zásadních věcech neshodnou. Přicházejí-li takové zprávy ze společnosti, která hodlá za rok a půl sestavovat vládu, a to zřejmě ještě s nějakým dalším partnerem, je to docela kuriózní.