Středa 13. prosince

předcházející

Plné ruce práce

Adam Drda

Spor o veřejného ochránce práv, který mezi sebou víc než osm let vedli tuzemští politici, včera definitivně skončil, když poslanci zvolili prvním českým ombudsmanem bývalého ministra spravedlnosti Otakara Motejla.

V mnoha ohledech je to logická a dobrá volba. Za prvé je Motejl právník s mnohaletou praxí, za druhé má za sebou zkušenost s řízením ministerstva a za třetí má jistý mravní kredit, vycházející především z jeho jednání v normalizačních časech, kdy jako advokát hájil nejednoho disidenta.

Veřejný ochránce práv musí být hodný elementární důvěry - bylo by tedy vskutku absurdní, kdyby se jím nestal člověk, spjatý s odporem proti komunismu.

Nový ombudsman má ovšem před sebou úkol, který se zvláště v České republice jeví jako natolik obtížný, že by se ho snad měl ujmout čaroděj. Má totiž vybudovat nezávislou instituci, která si musí získat prestiž, musí být schopna účinně pomáhat potřebným a musí každodenně prakticky fungovat.

Otakar Motejl se narodil v roce 1932, je mu tedy skoro sedmdesát let. Jakkoli se upozorňování na věk může zdát nepřípustné, v případě ombudsmana je třeba s omluvou učinit výjimku.

Od Motejla prostě nelze čekat, že bude každodenně studovat hory stížností od českých občanů, neúnavně objíždět nejrůznější úřady a po nocích pak posuzovat získané informace.Jeho úspěch ve funkci bude do značné míry záviset na tom, zda se mu podaří vytvořit tým lidí, jimž lze důvěřovat a o něž se lze opřít.

Ombudsman má mít podle zákona svého zástupce - bylo by dobré, aby poslanci jeho výběr neodkládali a hlavně aby se při něm neřídili politickými dohodami, nýbrž rozumem. Jinými slovy, měli by zvolit člověka, který je Motejlovi blízký.

Je docela škoda, že se zřízení úřadu veřejného ochránce práv vleklo tak dlouho - diskuse o tom, zda je potřebný, začala v roce 1992.

Kdyby byl ombudsman existoval již v té době, mohl pomáhat lidem, kteří měli problémy s restitucemi, rehabilitacemi a vůbec se zmírňováním křivd, jichž se na nich dopustil totalitní režim.

Mohl také sehrát určitou roli v četných polistopadových případech policejní zvůle nebo v causách, při nichž byli lidé persekuováni kvůli barvě pleti.

Zákon o veřejném ochránci práv, přijatý v loňském roce, nedává Motejlovi a jeho lidem nikterak nadměrné pravomoce. Především z pochopitelných důvodů nebudou smět zasahovat do práce policejních vyšetřovatelů, soudců a státních zastupitelů.

Pokud tedy někdo doufal, že mu ombudsman pomůže vyřešit případ, který již u soudu či policie leží bez viditelných výsledků několik let, bude zklamán.

Veřejný ochránce práv se ovšem smí zabývat rozhodováním všemožných úřadů a činností policie i armády. Může také provádět šetření ve vazebních i ostatních věznicích a v místech, kde jsou lidé v ochranné nebo ústavní výchově či na ochranném léčení.

Snad každý někdy slyšel o případech šikanování na vojně nebo o neoprávněném držení lidí v různých léčebnách - je jasné, že právě tady může být ombudsmanovo působení, a dokonce samotný fakt jeho existence, nesmírně prospěšné.

Jako další příklad lze uvést stížnosti na násilí při policejních akcích. Připomeňme jen zářijové zatýkání v době pražského zasedání světových finančníků - přestože si tehdy desítky lidí stěžovaly na brutalitu strážců zákona, policie žádné přestupky nevyšetřila. Nelze se příliš divit, vždyť de facto kontrolovala sama sebe. Bude-li se napříště v takové věci angažovat ombudsman, sapravedlnosti to jenom prospěje.

Veřejný ochránce práv působí v mnoha západních zemích již dlouhá léta a podle všeho působí úspěšně. Není jisté, zda Motejl vybuduje dobrou instituci. Je však nade vší pochybnost, že v České republice s její proslulou a mnohdy doslova neprostupnou byrokracií nebude mít nouzi o práci.