Pondělí 11. prosince 2000

předcházející

Poučný příběh Kajínkův

Ondřej Štindl

Jaroslava Kopřivu v pátek jmenovala celostátní konference KDU-ČSL stranickým kandidátem na volebního leadera čtyřkoalice, lidovci v něm tedy vidí svého budoucího předsedu vlády.

Tuto přinejmenším významně vyhlížející politickou událost však v českých médiích zastínila jiná story pátečního večera - po čtyřiceti dnech pátrání policie dopadla uprchlého vězně a dvojnásobného vraha Jiřího Kajínka.

Dvě hlavní postavy uplynulého víkendu toho, kromě příjmení začínajícího na K, nemají příliš společného. Kopřiva navíc býval náměstkem ministra vnitra, lze tedy o nich mluvit dokonce jako o starých soupeřích. Přesto by však pan Kopřiva neměl v Kajínkově osudu vidět jen poučnou historii o triumfu práva, ale i jakési memento pro sebe a politické uskupení, v jehož čele chce stanout.

Po Kajínkově efektním útěku z mírovské věznice kolem něj vznikla legenda o všeho schopném, cílevědomém a nesmírně inteligentním zločinci. Existoval jen jistý spor, zda je to také psychopat nebo naopak nevinný muž, který se chce vlastními silami domoci spravedlnosti. Tedy buď Hannibal Lecter nebo Robin Hood určitě ale žádný tuctový chlapík z ulice.

Jenomže Kajínek svým způsobem zklamal. Nechal se chytit a navíc za poněkud nedůstojných okolností. Na policejním vidozáznamu je slyšet jak dezorientovaný Kajínek říká: "nemám slipy". Trochu přízemní pro tak významný okamžik novodobých českých dějin.

Ale hlavně: superzločinec se nezmohl prakticky na nic, nepřeskakoval ve zběsilé honičce z paneláku na panelák, nezabarikádoval se v kočárkárně s několika rukojmími a nežádal miliony dolarů a letadlo do Lybie. Vyřídili ho, šlo to raz dva a Kajínek jenom bezmocně přihlížel.

Po tom všem, co o něm česká veřejnost v posledních týdnech slyšela, měla právo od něj čekat víc. A jaké to závažné poučení z Kajínkova příběhu plyne pro pana Kopřivu a pro čtyřkoalici?

Výrazný úspěch čtyřkoalice v krajských a senátních volbách se, ovšemže se značnou mírou nadsázky řečeno, dá označit za jakousi analogii Kajínkova útěku. Ve čtyřkoalici začali mnozí vidět tu sílu, která to stávajícímu českému establishmentu jednou nandá. Přepiluje mříže opoziční smlouvy a radostí výskajíce vyrazí lanovou drahou na cestu k demokratické moci Jenomže první vyhrání z kapsy vyhání.

Kajínek si to dnes už velmi dobře uvědomuje, čtyřkoalice zjevně nikoliv. Chová se jako by její úspěch byl už jednou provždy definitivní a neohrozitelný a proto si může ledacos dovolit.

Mluví tedy třeba o integraci do jedné strany, jak v pátek zaznělo z lidovecké konference, tato integrace však v praxi vypadá tak, že strany čtyřkoalice nejsou schopny dohodnout se na ustavení společného senátního klubu o kandidátovi na předsedu Senátu ani nemluvě.

I v souvislostí s Kopřivovou nominací je často slyšet, že ve skutečnosti není zas až tak vážně míněná. Takovou aroganci voliči nemusejí snášet příliš dlouho a čtyřkoalici hrozí, že její osud bude kopírovat ten Kajínkův. Zažije svých čtyřicet dnů slávy a pak se jednou probudí a zjistí, že všechno je ztraceno, a že se s tím už nedá nic dělat. A slipy nikde.