Čtvrtek 7. prosince 2000

předcházející

Nákladnější život

Jaroslav Veis

Kdyby některá renomovaná agentura, zabývající se zkoumáním názorů veřejnosti, podnikla šetření, zda občany víc zajímají desítky miliard schodku v českém rozpočtu, které na příští rok právě schválila česká sněmovna nebo 313 korun, o které v následujícím roce průměrně stoupnou jejich rodinné měsíční rozpočty , nelze pochybovat, která částka by zaujala víc.

Stokorunová, samozřejmě protože se přímo a jednoznačně týká každého s výjimkou poustevníků a bezdomovců. Rozpočet pochopitelně také, ale miliardy, které z něj tekou tam či onam, jsou pro běžného občana, na rozdíl od politků, mnohem méně konkrétní než peníze odtékající z vlastního bankovního účtu.

O oněch 313 korun zaplatí fiktivní průměrná rodina měsíčně víc díky vyšším cenám za plyn, za elektřinu, za topení, za vodu, za nájemné, za dopravu, za poštovní známky a za léky.

Náklady na bydlení a a zejména na energie využívané domácnostmi tak pomalu, ale jistě stoupají směrem k úrovni, jež je v Evropě běžná.

Do jejich růstu, pro mnohé rodiny velmi bolestného, se promítá hned několik faktorů: pokud jde o náklady na energie, je to například růst světových cen plynu i klesající hodnota české koruny vůči dolaru.

Růst nájemného je zase podmíněn nutností přiblížit jeho hladinu alespoň nákladům na provozování nájemných bytů. Pravda, ve zvyšovaných položkách jsou i takové, které vyvolávají rok co rok sarkastický výsměch.

Například stoupání vodného a stočného, které ani při nejlepší vůli nelze zdůvodnit ani růstem světových cen této základní životní kapaliny, ani nepředvídaným vývojem poměru eura k dolaru. Lze jen doufat, že se česká veřejnost tentokrát už nedočká pseudo-upřímných vysvětlení vodárenských manažerů, že ceny je nutno zvýšit, neboť občané vodou příliš šetří a tudíž by se na ní málo vydělalo.

Leč vážněji. Cesta do Evropské unie jinak než přes deregulace nevede. Každá dotovaná cena cena ve svých důsledcích ovlivňuje jiné ceny a nakonec zatěžuje veřejné rozpočty. Tato zátěž se pak promítá do celkového rozpočtu státního a do výše jeho schodku, který patří, pokud jde o přistoupení k unii, mezi kritéria rozhodující.

Jakkoli je tedy růst životních nákladů daný deregulacemi tvrdý zejména pro sociálně nejzranitelnější vrstvy, mladé rodiny s dětmi a důchodce, je zároveň nevyhnutelný a hlavně neodložitelný.

Neboť jedno podstatné poučení nám první desetiletí hospodářského vyvoje, kdy se česká republika postupně začala vymaňovat ze socialisstického marasmu přineslo: odkládat zásadní řešení ve svých důsledcích může jen jen a jen uškodit. Rozpočtu státnímu i rozpočtům rodinným.