Středa 6. prosince 2000

předcházející

Rozpočtová shoda

Adam Drda

Čeští poslanci včera definitivně schválili státní rozpočet na rok 2001. V kuloárech sněmovny to při jejich jednání vypadalo skoro jako na malém městě v neděli dopoledne. Nikdo neprožíval žádné napětí, nikdo nepočítal s tím, že by se mohla odehrát nějaká zásadní událost. Proč taky?

Rozpočet byl dávno předjednán takzvaným tolerančním patentem mezi sociální demokracií a ODS a definitivně upřesněn v pozdějších dvoustranných dohodách. Poslanci čtyřkoalice mohli sice předkládat pozměňovací návrhy, avšak stejně jako v předchozích dvou čteních s jasným vědomím marnosti svého počínání.

Předseda klubu ODS Vlastimil Tlustý v pondělí odhadoval, že celé jednání - tedy rozhodování o celkem sto třiceti bodech - bude trvat "tak dvě tři hodinky". Trefil to skoro přesně.

Jaký rozpočet tedy vlastně po včerejšku Česká republika má? Sociální demokraté výsledek své práce pochopitelně chválí, opoziční čtyřkoaličníci nad ní naopak lomí rukama a tvrdí, že vláda způsobuje zadlužení naší budoucnosti a zadlužení našich dětí, abych přesně citoval lidovce Miroslava Kalouska.

Podle většiny nezávislých analytiků představuje schválený rozpočet přijatelné řešení pro momentální situaci, ale titíž analytici zároveň varují: Bude-li se rozpočet sestavovat stejným způsobem i v příštích letech, povede to stát k nezvládnutelnému zadlužení.

Jádro problému je ve vysokých mandatorních výdajích - tedy v předepsaných platbách, které určuje zákon a které představují osmdesát procent z celkového rozpočtového objemu. Do těchto výdajů patří především sociální dávky, důchody či podpory v nezaměstnanosti, ale například také platy státních zaměstnanců.

Stát na zmíněných dávkách vydává mnohem víc, než na kolik má. Rostou příliš rychle a s nimi samozřejmě vzrůstá i dluh. Jelikož si Česká republika nemůže dovolit výrazně zvednout daně a tedy začít vybírat víc peněz, musí povinné dávky snížit. Protože jsou dané zákonem, vyžaduje to zásadní legislativní změny - mezi jinými důchodovou reformu.

Musí být učiněno politické rozhodnutí, které bude mít - bohužel - v řadě ohledů bezprostřední finanční dopad na voliče. Žádné vládě se proto do takového kroku nechce, bojí se, že by si pod sebou podřezala větev. A tak se reformy, které mohly už dávno začít, soustavně odkládají.

Vzhledem k tomu, že do příštích parlamentních voleb zbývá už jen rok a půl, existuje nebezpečí, že se letošní situace zopakuje i v rozpočtu na rok 2002. Řeklo by se, že menšinový kabinet k nutným reformám postupně dotlačí opozice. To ovšem platí jen pro země, v nichž neexistují kuriózní opoziční smlouvy a toleranční patenty.

Postoj "poloopoziční" ODS k rozpočtu, který de facto spoluprosadila, je skoro úsměvný. Její representanti jsou spokojeni s tím, že se po dvou letech konečně nebude vládnout podle rozpočtového provizoria, zdůrazňují, že svým nátlakem na ČSSD snížili státní dluh a současně vládu v souladu s čtyřkoalicí a zmíněnými nezávislými analytiky kritizují, neboť prý nezačala dělat radikální zásahy do zákonodárství.

Ale kdo jiný než ODS měl na vládu vykonávat účinný nátlak? Kdo jiný mohl svou podporu už dávno podmínit například tím, že se sociální demokracie zaváže k odstartování reforem k určitému datu před schvalováním rozpočtu? Buď má tedy ODS na vládu minimální vliv a nebo si jako smluvní opozice stanovila nedůstojně snadné cíle.

Je tu ovšem i jiné vysvětlení. Že se totiž nezbytné reformy staly obětí mocenských dohod, které se zájmu státu dotýkají jen velmi, velmi vzdáleně.