Úterý 5. prosince 2000

předcházející

Jak se hledá kompromis

Ondřej Štindl

Společné stanovisko, jež mělo ukončit spor o právoplatnost jmenování Zdeňka Tůmy do funkce guvernéra České národní banky, včera měli veřejnosti představit český prezident Václav Havel a kabinet Miloše Zemana.

Byl to záměr nepochybně velmi ušlechtilý, přinejmenším proto, že během uplynulého víkendu se hádka mezi nejvyššími představiteli českého státu dostala do stadia, kdy Havel poněkud krypticky obvinil Zemana z vydírání.

Předseda vlády zas s přímostí sobě vlastní naznačil, v že přehled hlavy státu o ekonomických otázkách je, mírně řečeno, poněkud povrchní. Během pondělka tedy měly české politické špičky tuto zvučnou disharmonii v mezích možností vyladit. Jsou to ale jen lidé, a proto ten nově nalezený mír vypadá jako by byl dosažen podle zásad chytré horákyně. Zmíněná pohádková postava by však asi sama přišla s něčím lepším - byla totiž chytrá.

Naznačená dvojakost dohody mezi vládou a prezidentem spočívá v tom, že každá strana si ji v jednom dost podstatném bodě vykládá jinak. Podle představ obou stran kompromis spočívá v tom, že Ústavní soud přezkoumá způsob, jímž byli až dosud guvernéři jmenováni a rozhodne, zda i napříště bude pro nominaci stačit rozhodnutí prezidenta, nebo zda dekret musí spolupodepsat i premiér, jak vyplynulo z vládního právního rozboru.

Rozporný však zůstává pohled na jmenování Zdeňka Tůmy. Podle Havla je již nemůže nic ohrozit, soudní rozhodnutí bude závazné jen do budoucnosti a v praxi tedy bude uskutečněno až za šest let, při hledání Tůmova nástupce. Ani Havel ani Zeman tou dobou již ve vrcholné politice nebudou.

Z takové interpretace dohody vychází Havel jako vítěz šarvátky o ČNB, který získal jistotu v tom nejdůležitějším bodě a musel trochu ustoupit ve sporu o věc, která se ho již bezprostředně netýká.

Vláda však tvrdí, že se Tůmovo jmenování zavázala respektovat jen do okamžiku soudního rozhodnutí, pokud by však dalo za pravdě její verzi, tak se prý ještě uvidí. Kabinet tedy dnešní dohodu neprezentuje jako své vítězství, ale spíš jako dočasné příměří, přestávku v poločase za nerozhodného stavu.

Pozorovatelům, kteří jednání mezi prezidentem a vládou nebyli osobně přítomni a nemohou proto rozhodnout, která verze je bližší pravdě, a za kterou se skrývá spíš přání otcem myšlenky, nezbývá než tiše úpět a přitom dumat, kdo z nejvyšších ústavních činitelů má větší tendenci podléhat bludům a uzpůsobovat skutečnost vlastním mylným představám.

Případně, zda se nestala jednou provždy nepředvídatelnou budoucnost země, jejíž prezident nebo vláda nejsou s to správně zopakovat dohodu, dosaženou před několika minutami nebo, což je dokonce ještě horší, jsou tuto dohodu schopni svévolně dezinterpretovat.

Nešťatní analytici se však naštěstí mohou spolehnout na celkem jasné stanovisko strany, již celá rozepře postihla nejvíce - tedy Zdeňka Tůmy. Ten již v neděli řekl, že pokud by ústavní soud shledal jeho jmenování neústavním, na své funkci by nelpěl. Samozřejmě.

Guvernér, proti jehož jmenování se politické špičky tak vehementně stavěly, by v případných sporech o měnovou politiku neměl zrovna pevnou půdu pod nohama, pokud by vyšlo najevo, že do svého křesla jaksi proklouzl díky špatně vyloženému základnímu zákonu. Narozdíl od většiny ostatních výroků v celé té nepříliš povzbudivé kauze, dává tenhle názor smysl.