Středa 22. listopadu

předcházející

Vlastně se nic nestalo

Ondřej Štindl

V českých médiích se dobře zabydlel výraz "politická scéna", většinou se však používá pro označení prostředí, kde se většinou nejsou k vidění dramatičtější děje, než občasné a letargické přenesení nějaké rekvizity z místa na místo. Není se tedy co divit, že v okamžiku, kdy přece jen dojde k nějaké akci, má obecenstvo a především novináři dojem, že nejsou svědky děje, ale přímo dějin.

Podobná situace nastala po nedělních doplňovacích volbách do Senátu. Mnohé komentáře jim přisuzovaly význam dalekosáhlý až historický. Pokud člověk taková slova slyší z úst politika, jehož strana dosáhla výrazného vítězství, je možné to omluvit pochopitelnou povolební euforií. Po třech dnech od voleb by ale snad bylo namístě podívat se na situaci z většího odstupu.

Přinesly volby výraznou porážku komunistů? Ne tak docela. Všichni komunističtí kandidáti sice v druhém kole prohráli, postoupilo jich do něj však relativně mnoho a navíc byli někteří z nich poraženi velmi těsným rozdílem hlasů. KSČM může po kombinaci a krajských voleb cítit jisté rozčarování nad tím, že z nich nevyšla tak posílená, jak to jednu chvíli vypadalo, oslabena však rozhodně nebyla.

Byla ve volbách poražena opoziční smlouva? Byla, ale nikoli osudově. Strany smlouvy v Senátu ztratily prostou většinu, což prakticky znemožňuje schválení ústavních změn, jež spolu ODS a ČSSD naplánovaly. Existuje totiž značná pravděpodobnost, že nezávislí senátoři při hlasování o těchto návrzích budou sdílet odmítavý postoj čtyřkoalice.

Na druhou stranu, česká lidová moudrost výhružně praví: "Když se chce, všechno jde," tudíž ještě není namístě vynášet definitivní soudy. Situaci by mohlo změnit rozhodnutí Ústavního soudu ve věci volebního zákona - pokud by jej odmítl, Senátem by pravděpodobně neprošla jeho opravená verze, případně taková změna ústavy, do niž by se zákon vešel. To by pro strany opoziční smlouvy, především pro ODS, byla fatální rána.

Znamená výsledek voleb bezprostřední ohrožení pro opoziční smlouvu? Neznamená. Z řad sociální demokracie sice zaznívají hlasy, které volají po blíže nespecifikované diskusi o ní. Poslanec Michal Kraus dokonce včera navrhl, aby sociální demokraté přešli do opozice. Nicméně Kraus je u vedení ČSSD dosti špatně zapsán. Navíc, pokud by ČSSD vypověděla opoziční smlouvu, nejspíš by tím na sebe přivolala předčasné volby a to by po výsledku, jakých v krajských a senátních volbách dosáhlo, hraničilo se sebevraždou.

A ODS? Ztratila pár senátorských mandátů včetně toho nejprestižnějšího. Pozorovatelé sice zaregistrovali jaksi vstřícnější vztahy mezi ODS a Čtyřkoalicí, zatím se to však projevuje především omezením nenávistné rétoriky. Nedá se čekat, že by ODS ve chvíli, kdy ještě není jasno, jak to bude s ústavou a volebním zákonem, dělala nějaká definitivní rozhodnutí. Navíc volby pro stranu zas tak katastrofálně nedopadly, z těch krajských vyšla jako nejsilnější, v senátních se jí sice nedařilo, nepropadla ale tolik jako její sociálně demokratičtí partneři.

Praktické důsledky senátních voleb, tedy budou úměrné významu samotného Senátu. A co se týče budoucího vývoje? Senátní volby nepřinesly onu konstatovanou velkou změnu ani o nich nejde s určitostí říci, že jsou předzvěstí takové změny. Jen potvrdily, že možnost změny reálně existuje. Ne, že by to bylo málo.