Úterý 21. listopadu 2000

předcházející

Mnoho povyku pro nic?

Jaroslav Veis

Zatímco Miloš Zeman dobíjel na Vysočině baterky, kterýmižto slovy parafrázoval svůj únik od povinnosti vysvětlovat volební neúspěch strany, jíž předsedá, neudržel v neděli večer jeho smluvně-opoziční partner Václav Klaus nervy na uzdě a vytrestal fotoreportéra, telefonujího během televizního přenosu volebního neúspěchu ODS tím, že mu mobil vyrval a mrštil jím. Tedy mobilem, ne fotoreportérem - o zem.

A přitom nešlo o nic víc, než o volby do třetiny Senátu. Nejbezvýznamnější z českých politických institucí, jak ji nazývají s oblibou představitelé stran, které neuspěly.

A to i přesto, že o pouhých pár hodin dříve jsou v novinách k vidění inzeráty, v nichž například Václav Klaus tvrdí, že právě v těchto volbách budou mít voliči znovu možnost promluvit do budoucnosti země. O stránku dál čtveřice senátních kandidátů sociální demokracie oznamovala, že právě váš hlas může rozhodnout. Jistě, mohl a také rozhodl.

Ale to pořád neodpovídá na otázku, co je vlastně Senát zač a co tyto volby znamenaly. Pokusme se o to.

Senát je nechtěné, leč z povinnosti počaté dítě české státnosti. To se ví všeobecně od samého počátku. Kdyby federálním poslancům nebyla slíbena účast v jeho nikdy neuskutečněné první verzi, do níž měli být úředně přesunuti, nemohl nikdo zaručit, že přidají své hlasy ke slovenským, motivovaným touhou po sebeurčení.

Od chvíle, kdy bylo Československo rozděleno, však už nikdo o Senát nestál. Zejména o silný senát ne. Proto má dnes jen velmi málo pravomocí a nejsilnějším argumentem pro jeho existenci je to, že má fungovat jako ústavní pojistka. Nebo záchranná brzda.

Ostatně, právě tak těmito volbami zafungoval. Paradoxně, za přičinění nejen senátorů. Jednou za dva roky se totiž zprostředkovaně součástí senátu stávají z jedné třetiny nejen senátoři, ale i voliči sami.

V tomto případě jich sice bylo z možných dvou a půl miliónu jen pět set sedmdesát tisíc, nicméně i oni stačili k tomu, že smluvně-opoziční strany neuspěly ve snaze pozměnit ústavu k obrazu svému. Právě oni byli příčinou proč jeden předseda raději dobíjel baterky a druhý mrskal mobilem.

Zcela legitimní je však otázka, zda český senát právě v této podobě je ten pravý a ořechový. Samozřejmě, že od samého počátku není. Pokud má být jen ústavní pojistkou, je skutečně nesmyslně nákladný a rozmařilý. Když se budeme držet vžité elektrikářské metafory, pojistkou se spotřebou na úrovni přímotopu puštěného na plný výkon.

To podstatné, oč nyní běží, je rozhodnout se. Zda Senát s mizivými ligislativními pravomocemi, jehož názor je podstatný jen ve stěžejních otázkách, tak jako je tomu nyní, nebo senát, který smí v kontextu té podstatné politiky víc než glosovat.

Senát, který pořebujeme jen v krizi nebo takový, který je zapotřebí den co den. Senát složený dejme tomu z reprezenatantů jednotlivých krajských vlád s limitovanými pravomocemi nebo senát plnohodnotný nejen požitky a aparátem, ale i pravomocemi.

Do té doby, než padne toto zásadní rozhodnutí, které je v rámci české ústavy v rukou politických stran, bude však česká společnost, obávám se, každý sudý rok na podzim meditovat nad nemyslností - nebo chcete-li nesmrtelností - Senátu.