Pondělí 20. listopadu

předcházející

Přešlap české diplomacie

Ondřej Štindl

Jednání České republiky s pracovní skupinou Evropské unie pro rozšíření mírně řečeno uvázla. Stalo se tak kvůli rakouským požadavkům souvisejícím s jadernou elektrárnou Temelín - s čím jiným.

Rakouské diplomacii se tak podařilo zasadit českým ambicím vážnější ránu než účastníkům blokád česko rakouských hranic. Rozladění nad rakouským postojem, jež podle agenturních zpráv, zavládlo mezi zástupci dalších zemí unie, může česká strana brát nanejvýš jako "cenu útěchy", doklad svého morálního vítězství. I v tomto ohledu by to však bylo vítězství sporné.

Krize v česko-rakouských vztazích navzdory existujícím náznakům dialogu neztrácí na intenzitě a nezbývá než se radovat, že oběma jejím stranám chybí zaujetí, jež jsou ve věci skutečných i domnělých národních zájmů schopny projevit třeba národy Blízkého východu.

Podmínkou urovnání je, že Češi i Rakušané budou schopni reflektovat to, čím ke kulminaci krize přispěli. S takovou reflexí by asi nabylo záhodno čekat, až začnou ti druzí, jinak by se současnou krize mohla vyvinout v tak třicetiletou studenou válku.

Optimistický scénář, který předkládá český ministr zahraničí Jan Kavan, tedy vyřešení problému do konce roku, se bez realistického vyhodnocení vlastního konání uskuteční jen sotva. I když Kavan, který před druhým kolem senátních voleb přijal podporu neúspěšného komunistického kandidátu a ještě to okořenil několika působivými větami o programové spřízněnosti, je asi skutečně člověk, schopný dosáhnout dohody s kdekým. České straně každopádně nabídl uplynulý víkend námět k přemýšlení.

Ve svém včerejším televizním vystoupení generální tajemnice vládních rakouských lidovců Maria Rauchová Kallatová označila za hlavní důvod toho, že věc Temelína byla přenesena na evropskou úroveň, údajnou neochotu české strany k dialogu. Dala ji do souvislosti s tím, že se Česká republika jako nečlenský stát unie připojila k diplomatickým sankcím, které na Rakousko patnáctka uvalila po vstupu populistických Svobodných do rakouské vlády.

Sankce vzbudily i mezi členskými státy unie protichůdné názory, v září byly odvolány a označit je za diplomatický úspěch skutečně vyžaduje, dejme tomu, až nebezpečně zvýšenou hladinu evropského ducha v krevním oběhu. Slovensko, Maďarsko ani Švýcarsko se k sankcím, jakožto nečlenové EU nepřipojili.

Nadprůměrná pilnost České republiky může ve světle pozdějších událostí skutečně působit jako účelový krok, díky němuž mohla Praha doufat v zabití hned dvou much jednou ranou. Nebude se s Rakušany muset bavit o Temelínu a navíc to ještě bude moci prezentovat jako projev morální převahy.

České motivy pro připojení se k sankcím možná nebyly takhle účelové bez ohledu na to ale kvůli Temelínu měla pražská diplomacie lépe vážit své kroky, a když už nejednala o ničem jiném, o Temelínu jednat měla. Napravit to dnes už samozřejmě není možné. Přiznat to by ale snad trochu pomohlo.