Pátek 17. listopadu 2000

předcházející

Zemanův nástupce

Adam Drda

Éra Miloše Zemana jako hlavy vládní sociální demokracie se podle všeho neodvratně chýlí ke konci. Po víkendových krajských volbách zjevně zdeptaný Zeman oznámil, že odpovědnost za debakl své strany bere na sebe a že v dubnu 2001 na volebním sjezdu odstoupí z předsednické funkce.

Celkem se mu nelze divit: Nejen že má na propadu strany svůj podíl, ale navíc u voličů totálně pohořel jeho šéfporadce, favorit a kandidát na senátora, bývalý komunistický funkcionář Miroslav Šlouf, jehož jméno se vyskytuje v řadě afér a který je obecně považován za velmi vlivnou šedou eminenci.

Hlasy Zemanových kritiků v deprimované ČSSD ještě zesílily, když se sešel s šéfem komunistů Miroslavem Grebeníčkem k dosud nevyjasněnému jednání. Jeho tradiční protihráčka Petra Buzková dokonce přišla s výzvou, aby Zeman resignoval okamžitě.

Před sociální demokracií tedy stojí zásadní problém výběru nového šéfa, téma, které se sice již dlouho přetřásá, ale které zároveň dosud nebylo pociťováno jako tolik naléhavé. Je třeba říct, že chce-li Zeman opravdu rezignovat, bude duben jednou z posledních příležitostí.

Blíží se volby do sněmovny a má-li se ČSSD vrátit na silnou pozici, bude nový předseda potřebovat čas, aby se etabloval a získal si voličskou popularitu. A dokud strana vládne, bude mít alespoň zajištěn zájem médií.

Kdyby Miloš Zeman odstoupil hned, jak navrhuje Buzková, příliš by se tím nezískalo - jeho nástupce by byl tak jako tak zvolen teprve na jaře. Nový šéf to nebude mít snadné. Ať už si člověk o Zemanově politice myslí cokoli, nelze mu upřít zásluhy, dokázal sociální demokracii sjednotit, získat pro ní slušný počet voličů a v neposlední řadě ji přivedl do vlády. Přitom si ovšem stranu utvořil k obrazu svému, vtiskl jí svůj kontroverzní styl, potlačil oponenty a dosud vcelku autoritativně v ČSSD vládne. Během několika uplynulých let se nebjevil nikdo, kdo by mu byl na vnitrostranické bázi schopen účinně konkurovat.

Hovoří-li se o nástupcích, padají nejčastěji jména ministra vnitra Stanislava Grosse a vicepremiéra Miroslava Špidly, jehož Zeman podporuje.

Gross je oblíbený politik, který si dokáže - často snad až příliš snadno - získávat veřejnost, ale zároveň nikdy nepresentoval žádnou podstatnou vizi budoucnosti své strany a podle mnoha komentátorů není mužem výrazných názorů. Špidla je naopak vcelku nenápadný člověk, považovaný ovšem za seriózního idealistického levicového politika, který přesně ví, co chce. V případě převzetí stranického žezla by však oba nejprve stáli před praktickými úkoly.

Mezi nejdůležitější patří změna stylu. Zeman před časem získával voliče tím, že mísil oprávněnou kritiku vlády s přehnaně tvrdou a často národoveckou rétorikou, mluvil též o rozkrádání republiky, zavírání tunelářů a o rozsáhlých protikorupčních akcích. Přetáhl tak k ČSSD radikální voliče, kteří se dnes zřejmě obracejí ke komunistům.

V příštích volbách by se však sociální demokracie měla snažit zaujmout spíše normální, prozápadně orientované lidi, měla by hledat mezi těmi, kdo dnes nechodí volit, protože si nemohou vybrat a Zemanův často nevybíravý slovník je odrazuje.

Podobně zásadním úkolem bude vybudování stabilní stranické základny, která - jak se ve víkendových krajských volbách ukázalo - zatím existuje jen z poloviny a ještě k tomu je pořádně nespolehlivá. O tom, že si nový šéf musí v uvnitř strany vydobýt respekt snad nemá smysl ani mluvit.

Otázkou ovšem zůstává, jaký prostor bude mít nový předseda ČSSD, zůstane-li Zeman až do voleb ve funkci premiéra. Nelze totiž předpokládat, že by v takovém případě svému nástupci takříkajíc nemluvil do řemesla, což by mohlo vyústit ve dvojí, pro ČSSD nepříjemný závěr.

Jedna možnost je, že se nástupce stane Zemanovou loutkou. Druhá, že ve straně vzniknou rozpory, které ji v důležitém období ochromí.