Čtvrtek 16. listopadu

předcházející

Sociální demokracie v depresi

Ondřej Štindl

Česká sociální demokracie se podle včerejšího vyjádření poslance Michala Krause nachází ve stavu totální deprese a trochu zmatený sled událostí včerejšího dne tomu nasvědčuje. Člověk stižený depresí totiž často jedná chaoticky, pokud vůbec jedná, a jeho činy jsou mnohdy vedeny touhou ublížit sobě a někdy také jiným.

Mela, která se strhla okolo později dementované dohody o spolupráci mezi ČSSD a komunistickou stranou při ustavování krajských samospráv a v druhém kole senátních voleb sociální demokracii jistě v žádném ohledu neprospěla. Koneckonců i to dementi bylo až depresivním způsobem neurčité. Zmíněný akutní záchvat trudnomyslnosti v řadách ČSSD se dá pochopit.

Strana v nedělních volbách utrpěla výprask ponižující a do značné míry nespravedlivý. Přinejmenším proto, že se o vznik krajské samosprávy významně zasloužila a koneckonců ani výsledky sociálně demokratického vládnutí při vší kritice neopravňují tak příkrý odsudek, jaký voliči vyslovili.

Navíc ještě nedávno se pro ČSSD věci vyvíjely daleko příznivěji. Její preference se podle mnoha průzkumů vzpamatovaly a stouply na celkem slušnou úroveň, zatímco komunisté začali ztrácet. Předseda Miloš Zeman v Právu zveřejnil svůj sebevědomý manifest, v němž dal najevo, že navzdory štěkání komentátorských psů jde jeho vládní karavana dál a jde k úspěchu, na čemž negativní publicita nic nezmění.

Ve volbách ale, jak víme dopadlo všechno jinak. Miloš Zeman teď kvůli tomu vypadá jako neúspěšný politik a navíc i špatný prognostik. Není divu, že to těžce nese. Jaká slova na té mnohokrát proprané schůzce pánů Zemana a Grebeníčka padla asi vědí jen oba předsedové. Už jen to, že se schůzka uskutečnila, a že spolupráci obou stran explicitně nevyloučila, však mohli lidé na nižších úrovních pochopit jako svého druhu instrukci.

Pokud se ČSSD otevře spolupráci s komunistickou stranou v její nynější podobě, stane se česká politická kultura o velký kus, řekněme, svéráznější. Ve svém dnešním stavu přitom snad nic nepotřebuje méně než právě tohle.

Bylo by ale spravedlivé zmínit, že takový krok sociálních demokratů by byl projevem zoufalství vycházejícího z dejme tomu objektivní skutečnosti. Spojenectví s komunisty na krajské úrovni by Zemanově straně zajistilo alespoň jakousi váhu.

Pokud se totiž ODS a čtyřkoalice budou schopny dohodnout nebudou v mnoha krajích ČSSD nijak zvlášť potřebovat, a vzniknou-li ony "duhové koalice", ČSSD v nich bude zastoupena způsobem, odpovídajícím jejímu volebnímu výsledku. Naopak od komunistů by se, výměnou za připuštění do klubu přijatelných partnerů, dala čekat značná velkorysost při rozdělování funkcí.

Vztah sociálních demokratů a komunistů ale nepředstavuje jen momentální problém, způsobený výsledkem jedněch voleb. Ty příští, parlamentní, pro Zemanovu stranu mohou dopadnout daleko lépe. Otázka jak se postavit ke KSČM ale znít nepřestane.

V situaci, kdy část hlasů pro levici si stabilně zajistí komunisté, totiž ČSSD nemůže vládnout jinak než v nějaké středové koalici nebo pomocí menšinového kabinetu, který se bude opírat o nějakou variantu opoziční smlouvy. Sociální demokraté ale už teď mají zkušenost, že díky takovému způsobu vládnutí mohou velmi snadno přijít o voliče.

Co jim zbývá? Doufat, že se komunistická strana nějak obrodí a zreformuje a umožní tak sociální demokracii, aby s ní spolupracovala a morálně se přitom nediskreditovala. Koneckonců i Petra Buzková, která uvnitř ČSSD patří k protikomunisticky smýšlejícím včera řekla, že na vzniku silné stabilní demokratické levice v České republice bude ČSSD jednou spolupracovat s reformovanou komunistickou stranou.

Jenomže proč by se měla KSČM reformovat, když se jí docela dobře daří tak, jak je? Není divu že sociální demokraté propadají depresi.