Pondělí 13. listopadu

předcházející

Strach z uren

Ondřej Štindl

Nevolič v Česku nemá zrovna dobrou pověst. Úvodník jedněch českých novin jej kdysi označil dokonce za "překážku na cestě k demokracii". Má se za to, že svou neúčastí ve volbách dává najevo opovržení demokracií a obecným blahem, v jehož zájmu je, aby zvítězil ten nejlepší.

Včerejší volby do krajských zastupitelstev a třetiny Senátu však ukázaly, že navzdory zmíněné pověsti je asi dvoutřetinová většina české dospělé populace ochotna se mezi nevoliče přidat.

Politici i analytici se teď snaží vysvětlit proč k tomu došlo, přicházejí s různými tezemi, na jednom se však shodnou. Tím, že se většina českých voličů neobtěžovala s přezouváním, hledáním občanského průkazu a dalších propriet, cosi své politické reprezentaci sdělila nebo, jak se dnes říká, "vyslala signál".

Pro pořádek si ale nejdřív připomeňme, že osočování lidí, kteří se rozhodli nevolit je zcela bezpředmětné. Nepřijít je legitimní realizace volebního práva, stejně jako je mlčení možný způsob realizace svobody projevu. A jaký je obsah toho zmíněného sdělení?

Například podle předsedy ODS Václava Klause je neúčast ve volbách projevem nechuti k institucím, do nichž se volilo, tedy k druhé komoře parlamentu a krajským zastupitelstvům, možná ke krajům vůbec, a také důsledkem jakéhosi přemnožení voleb.

Jiní pasivitu lidí přičítají všeobecné skepsi vůči politice, která podle nich k moci vždy vynáší podezřelá individua oddaná spíš zájmům vlastním než veřejným, a to bez ohledu na stranickou příslušnost.

Voličskou neúčast lze naopak s jistým vypětím obrazotvornosti i přivítat jakožto potvrzení úspěchu transformace české společnosti. Občané vědí, že své životy mají výhradně ve svých rukou a proto je většině z nich lhostejné, kdo zaujímá jakou politickou funkci.

Nabízejí se i různá výstřední vysvětlení, jako že na volby byla moc velká zima, že většina Čechů si užívala závěru houbařské sézony a zabloudila přitom v lese, nebo že trpí nepřekonatelnou hrůzou z uren jakékoli podoby a účelu.

Vezměme ale v úvahu jen ta vysvětlení pricipiální, které neúčast ve volbách chápou jako protest. V tom případě je to ale protest, který nepředpokládá možnost změny toho proti čemu se protestuje.

Kdo je proti krajům a proti Senátu nepříbližil jejich zánik tím, že nepřišel. Kdo vnímá politiky jako nerozlišitelnou a nepříjemnou masu, jí neúčastí ve volbách tak trochu vyklízí pole. Koneckonců i výběr toho nejméně strašného mezi strašnými je volba, kterou někdy stojí za to provést.

Neúčast ve volbách může člověka zbavit trýzně již zažívá volič, když sleduje počiny zvoleného. Na druhou stranu hlas nevoliče není hlas mlčící, prázdný. Ten hlas je volně k dispozici pro kohokoli, kdo jím chce mluvit nebo jej chce vysvětlovat ve svém vlastním zájmu.