Čtvrtek 9. listopadu 2000

předcházející

Uražená ješitnost

Jaroslav Veis

Patří už k dobrému tónu zahájit veřejný projev vtipem a tím příznivě naladit přítomné v sále. Udělal to i šéf pražské mise Evropské komise velvyslanec Ramiro Cibrian, když včera vpodvečer představoval novinářům tolik očekávánou zprávu o stavu příprav na rozšíření evropské unie. Na úvod totiž poděkoval Spojeným státům, že odložily vyhlášení vítěze prezidentských voleb až poté, co se odbude jeho tisková konference.

V Praze se skutečně na zprávu čekalo s větší nervozitou než v jiných hlavních městech kandidátských zemí. Poté, co ještě v pondělí se tu nejedna politická prsa dmula pýchou v očekávání pochvaly, jak rychle že se Česko vzpamatovalo ze dvou po sobě následujících kritických hodnocení, přišla studená sprcha. Včera ráno unikla z Bruselu informace, že pokud jde o ekonomická kritéria, ocitla se Česká republika až ve třetí skupině kandidátských zemí. Co hůř, tu druhou tvoří dosud hospodářsky srovnatelné země jako je Maďarsko a Polsko, které namísto Česka doplňuje dosud podceňovaný pobaltský rival, Estonsko.

Reakce české politické scény byla rychlá a ublížená. Čeští politici nechápali, nehodlali se nechat takto známkovat, uráželo je to. I prezident, momentálně v Portugalsku, byl takovým signálem znepokojen. Velvyslanec Cibrian tak na tiskové konferenci pradoxně nejen seznamoval se zprávou, ale také uklidňoval. Takové rozdělení kandidátských zemí do tří skupin sice existuje, podle něho však vypovídá nikoli o stavu české připravenosti na vstup do unie, nýbrž o stavu české ekonomiky, což jsou vskutku rozdílené věci.

Dodejme, že tato lapálie vypovídá ještě o jednom. Totiž o stavu mysli českých politiků. Odmítat kritiku ve chvíli, kdy vlastně ještě nevím přesně, čeho se týká, svědčí o sebestřednosti, ne však o jistotě sebou samým. To za prvé. Za druhé, Evropská unie opravdu už dávno není jen společný evropský trh. Je to společenství nejen hospodářské, ale především politické.

Doufejme, že tohle si čeští politici uvědomí, až budou číst skutečnou zprávu a ne jen ragovat na předběžné informace. S chladnou hlavou snad budou schopni kritiku nejen odmítat, ale také přijmout - jako výzvu. A to nejen k dokončení strukturálních změn v hospodářství, jež Česko znovu přiblíží k dříve přehlíženým viszegrádským sousedům do oné ekonomicky stejně hodnocené skupiny.

Mnohem kritičtější je totiž bruselský pohled na dosud prakticky nezahájenou reformu českého soudnictví a zejména reformu státní správy. V těchto klíčových oblůastech Česká republika nedokázala prakticky nic podstatného ani viditelného. Co hůř, českou politickou scénu to zatím ani příliš neznepokojuje.