Pátek 27. října 2000

předcházející

Marný boj o nižší daně

Adam Drda

Když český novinář v časech opoziční smlouvy sleduje důležité hlasování v poslanecké sněmovně, ocitá se často v pozici dítěte, které se pravidelně dívá na animovanou televizní grotesku s kocourem Tomem a myšákem Jerrym.

Dítě se baví, je vzrušené a při tvrdých bojích zmíněných zvířátek tají dech - zároveň ale dobře ví, jak všechno dopadne, totiž že kocour myš nikdy nesežere a že naopak ani ta nejdůmyslnější myšákova past nezpůsobí kocourovi sebemenší újmu.

Při včerejším projednávání vládní novely daňového zákona to bylo docela stejné - členové Unie svobody předkládali celou řadu pozměňovacích návrhů, které měly Čechům umožnit odvádění podstatně nižších daní než je tomu dnes.

Mezi návštěvníky sněmovny i mezi samotnými poslanci sice panovalo napětí a vedly se vážné diskuse, všichni nicméně věděli, že dolní komorou parlamentu projde jen to, na čem se partnerské strany ODS a ČSSD předem dohodly.

A tak se taky stalo - unie neprosadila nic, ODS to, co nemohlo ohrozit opoziční smlouvu, a sociální demokraté vyšli z bitvy zdá se vítězně. Definitivní hlasování o novele se sice odehraje dnes ráno, nikdo ovšem nepředpokládá, že by přineslo nějaký zvrat.

Potvrzuje se tak paradoxní situace české politiky. V parlamentu mají většinu strany, které se hlásí k liberálním teoriím a snížení daní si napsaly do programů, kvůli mocenským zájmům však vyhrává menšina.

Daňová zátěž se nakonec Čechům podle všeho o něco zmenší a ekonomičtí komentátoři říkají, že je to "krok správným směrem". Současně však upozorňují, že zmíněný krok je příliš malý a že vláda má stále hodně prostoru pro radikálnější snižování.

Argument o tom, že by pak stát měl malé příjmy podle všeho neobstojí. Nízké daňové sazby podporují hospodářský růst, podnikatelé víc vydělávají a tudíž se za prvé zvyšuje daňový základ a za druhé jsou lidé ochotnější vykazovat skutečné příjmy.

Jako příklad úspěšné země v tomto směru bývá nejčastěji uváděno Irsko, které díky razantnímu snížení daní umořilo státní dluh. Bez zajímavosti není ani argument, že stát neumí daně z příjmů svých obyvatel efektivně vybírat a právě proto by je neměl držet příliš vysoko.

Na místě je otázka, proč se vlastně vládě ČSSD do výše uvedených kroků nechce. Jedna z možných odpovědí zní, že je to riskantní rozhodnutí, které vyžaduje politickou odvahu a silnou vůli. Pro vládu je zkrátka nesrovnatelně pohodlnější vybírat co nejvíc peněz, které se pak nezřídka přerozdělují na základě momentálních politických potřeb.

Dalším problémem je, že vláda nedokázala pohnout se špatně fungujícím soudnictvím a nezaplacené daně se vymáhají neúnosně dlouhou dobu - protože se nikdy neví, kolik se jich vybere, musí být státní rozpočet patřičně nafouknut.

A nakonec nelze pominou fakt, že Češi nevnímají daňovou zátěž jako zásadní politické téma, což potvrzují i některé průzkumy veřejného mínění - lidé jsou po padesáti letech komunismu prostě zvyklí, že některé věci jim diktuje stát a nemá smysl se jimi zabývat, natož se je snažit ovlivňovat. Leckoho pak asi překvapí, že podle současných daňových sazeb pracuje šest měsíců pro stát a teprve pak pro sebe.