Středa 25. října 2000

předcházející

Panelstory deset let poté

Adam Drda

Komunistický režim sice padl před více než deseti lety, ale ještě pořád zaznívá ozvěna toho pádu. Myslím to tak, že se čas od času loučíme s věcí, která k socialistické vlasti neodmyslitelně patřila a která nyní buď zcela zaniká jako nepotřebná, nebo by zaniknout měla, ale musí být z různých důvodů resuscitována.

Tak například panelová sídliště. V posledních měsících se čím dál víc mluví o tom, že končí jejich životnost, včera dokonce ministr pro místní rozvoj oznámil, že stát dává tři sta miliónů korun na to, aby se kdysi se slávou budované králíkárny pro lidské bytosti nezhroutily nájemníkům na hlavy.

Jistě lze namítnout, že sídliště existují i v západních zemích a že tam rovněž působí nemalé problémy - tak jakýpak symbol komunismu? Tato námitka je však pravdivá jen částečně. V západním světě by se jistě nenašlo tolik případů, kdy se sídliště zařízlo do centra starého města mezi barokní či secesní domy nebo kdy dokonce staré budovy zcela nahradilo.

Výstavba českých sídlišť byla navíc dokonce podepřena propagandistickým televizním seriálem, v němž se progresivní mladý architekt potýká se zbabělými staromilci. Nakonec je samozřejmě přesvědčí - podlehnou jeho charismatické osobnosti, jenž stojí nad plány staré zástavby a hřímá: Je třeba mít odvahu! Je třeba bourat!

Když se dnes člověk prochází například Žďárem nad Sázavou nebo projíždí Mostem, cítí tíseň a napadá ho, zda si socialističtí architekti, stavaři a inženýři alespoň někdy uvědomují, jak obrovská je míra jejich hříchů...

Dnes je to tedy s paneláky špatné, ať už stojí uprostřed měst nebo na jejich okrajích. Prorezlé stoupačky z kdysi kovových trubek podobají se podle nájemníků papírovým rourám, panely vypadávají a ve zdech se někdy objevují praskliny zvící až několika desítek centimetrů. Co dělat?

Paneláky prý nemá smysl bourat - jednak je to neúnosně drahé a především by jejich obyvatelé neměli kde bydlet. Renovace je sice levnější a účelnější, ale přesto přesahuje současné finanční možnosti měst i státu. Výše zmíněných tři sta miliónů je až žalostně málo.

Podle odborníků existuje prakticky jediná možnost: udržovat zatím paneláky v jakž takž přijatelném stavu a soustředit se přípravu celkové proměny sídlišť v nějakou přijatelnější formu bydlení. Nejhorší, co by totiž mohlo šedé krabice potkat, je postupná proměna v chudinské čtvrti, která sice v nejbližších letech nehrozí, ale v některých případech - za všechny připomeňme smutně proslulý Chánov - se nedá úplně vyloučit.

Ze sídliště se archotektonický skvost vytvořit nedá, určitá náprava je však možná, jak se lze přesvědčit například v bývalém východním Berlíně - vyžaduje nicméně nejen rekonstrukci inženýrských sítí a domovních plášťů, ale i přestavbu samotných bytů a hlavně úpravu veřejných prostranství, vytvoření míst, kde lidé nebudou pouze procházet, ale kde se také budou moci sejít.

Na sídlištích dnes žije třicet procent Čechů - právě proto by se vláda měla soustředit nejen na občasné finanční injekce, které pomohou konzervovat status quo, ale též na přípravu celkové dlouhodobé koncepce sídlištní obnovy. Na ničem takovém se bohužel zatím nepracuje. Přitom se jistě jedná i o důležité politické téma, které je - jak čeští politici s oblibou říkají - skutečně "blízké lidem". Kolikpak voličů ČSSD asi na sídlištích bydlí?