Úterý 24. října 2000

předcházející

Osvícenější boj proti drogám

Ondřej Štindl

Česká vláda včera schválila schválila Národní strategii protidrogové politiky. Dokument zaujal kolegu Ondřeje Štindla.

Z více než třicetistránkového dokumentu jistě vzbudí největší pozornost jeden nenápadný odstavec. Ocitujme jej proto, přes jeho poněkud úřední dikci, v úplnosti.

"Postih držení drog pro osobní potřebu není prioritou. Právní úprava musí rozlišovat postih za držení a distribuci omamných a psychotropních látek podle míry jejich zdravotního a společenského rizika. V oblasti postihu trestné činnosti spjaté s užíváním drog včetně držení drog pro vlastní potřebu je třeba zvážit uplatňování trestu odnětí svobody zejména u mladých lidí a experimentátorů s drogami."

V praxi to znamená, že vláda souhlasí s tím, aby zákon a potom i česká justice začaly rozlišovat takzvané tvrdé a měkké drogy a delikty, související s těmi měkkými posuzovaly shovívavěji. Z textu strategie navíc vyplývá i doporučení mírnějších postihů pro ty uživatele drog, kdo nejsou zapojeni do organizovaného obchodu s nimi. Dlužno říci, že Zemanův kabinet schválením strategie zaujal celkem osvícené stanovisko.

Dosavadní právní úprava, jejímuž nedávnému zpřísnění předcházela vášnivá diskuse, mezi drogami v podstatě nerozlišovala a rozhodnutí o společenské nebezpečnosti toho kterého deliktu ponechávala na policii, případně soudu.

Tento přístup se ale do značné míry neosvědčil. Zavedení trestního postihu za držení drog nepřineslo snížení zájmu o ně. Navíc, po jejím přijetí docházelo k paradoxním situacím, kdy lidé, kteří dali známým zadarmo pár marihuanových cigaret, mohli odejít od soudu s vyšším trestem než obchodníci s nebezpečnějším pervitinem.

Česká společnost se naplno střetla s drogami až v první polovině devadesátých let. Zlom, k němuž tehdy došlo asi nejlépe vystihuje následující srovnání. V době komunistického režimu musel člověk, který chtěl okusit drogu, jednat aktivně, vyhledávat ji.

Dnes se drogy na mnoha místech vnucují i lidem, kteří o ně vůbec nestojí. A takových lidí, naneštěstí, ubývá. Zmíněné otevření se české společnosti drogám se zároveň časově krylo s drogovým boomem, který nastoupil na Západě. Důsledky byly zničující a ještě pořád se je nepodařilo přiměřeně zvládnout.

I vládní dokument konstatuje, že průměrný věk těch, kdo s drogou přicházejí poprvé do styku, dál klesá a zároveň stoupá počet lidí, kteří si drogu vstřikují do žil, tedy ji užívají tím nejnebezpečnějším způsobem.

Jen v Praze během loňského roku zemřelo kvůli návyku jedenadevadesát lidí. V náhledu na drogy existuje generační propast, způsobená mimo jiné i tím, že rodičům chybějí zkušenosti, jež jsou pro jejich děti běžné.

Mezi staršími tedy fenomén drog často budí nediferencovanou hrůzu a někteří politici jejich strachu populisticky využívají a nabízejí radikální, ale jen zdánlivá řešení.

Obdobná míra pokrytectví se dá najít i mezi takzvanými liberály, kteří jsou třeba v rámci kampaní za legalizaci marihuany schopni překrucovat fakta s podobnou lehkostí.

Situaci komplikuje chronický nedostatek financí na protidrogové programy, přičemž se i to málo peněz často využívá sporným způsobem. Účinnost některých prevenčních programů je nejistá, stačí vzpomenout na nákladnou kampaň televizních spotů, kde mladé lidi od užívání drog odrazovala například herečka Jiřina Bohdalová a další umělci, kteří, při vší úctě, nepředstavují mezi dnešními teenagery významné autority.

Vládní strategie by snad mohla přispět i k tomu, aby převládl věcnější pohled na drogy, protože nabízí rozumná řešení, a to nejen co se týče trestního postihu.

Je samozřejmě otázka, zda státní úřady budou ochotny a schopny jednat způsobem, jaký po nich strategie vyžaduje. Česká společnost navíc již v boji s drogami promarnila tolik času, že vládní koncepce pro mnoho mladých lidí přichází až bolestně doslova s křížkem po funuse.