Pátek 20. října 2000

předcházející

Ondřej Štindl

Evropská unie ústy komisaře Günthera Verheugena ve středu označila blokády česko rakouských hranic za porušení evropského práva a nátlakové akce, jež nevytvářejí dobrou atmosféru pro jednání.

Česká diplomacie slavila svůj velký den, jistě, nestává se dvakrát často, aby Češi něco vyhráli. Čeho ale vlastně dosáhli?

Brusel dal Praze za pravdu v jejím náhledu na protestní blokády, hojně podporované rakouskými politiky, což je pro Prahu jistě argument. Na druhou stranu si je jen těžko možné představit, že by komisař Verheugen prohlásil něco jako: "Blokáda hranic je to nejlepší koření dobrých sousedských vztahů" Prostě není a každý to ví, nebo přinejmenším tuší.

Co se týče samotného jádra sporu, tedy jaderné elektrárny Temelín a úrovně jejího zabezpečení, případně vlivu na životní prostředí, se Brusel vyjádřil velmi neutrálně. A pokud jde o cíl, který by česká diplomacie měla sledovat nejsoustředěněji - tedy dostat česko rakouské vztahy na solidní úroveň? V tom ohledu nás zdrženlivá unijní podpora neposunula dopředu ani nevrátila zpátky.

Vše je při starém, což se potvrdilo i včera, kdy rakouský parlament svým usnesením vyzval vládu, aby se na národní i mezinárodní úrovni snažila dosáhnout zastavení Temelína, což na české straně vyvolalo příkře odmítavou reakci. Na obou stranách temelínského sporu se vžil podobný stereotyp vystačí si s hlasitým upozorňováním na skutečná i domnělá pochybení protivníka.

Jako by se čeští a rakouští politici snažili si navzájem umožnit zaujetí pózy státníka neochvějně vzdorujícího křivdě. V očích veřejného mínění to jistě vypadá dobře, není to však zrovna praktické. Obě země přitom teď jedna druhou potřebují.

Rakousko v tuto chvíli asi není tím nejpopulárnějším členským státem Evropské unie a Česká republika také nemá spojenců nazbyt. Pro Prahu je to přitom stav potenciálně daleko nebezpečnější než pro Vídeň. Zatím ale až lehkovážně vyostřuje své vztahy se sousedem na jihu. Dále je v sice ne tak dramatickém, ale za to prakticky permanentním sporu s nejbližší z německých spolkových zemí. Čas od času cítí potřebu lehce popíchnout Poláky.

Čechům se přitom již jednou strašlivě nevyplatilo, že se spoléhali výhradně na pomoc zdáli. Ta nepřišla a znepřátelení sousedé se namísto pomoci tehdejšímu Československu připojili k agresorovi.

Proč opakovat tu starou chybu a ignorovat sousedy, navíc dnes, kdy jsou nesrovnatelně vstřícnější než před druhou světovou válkou? A kdy navíc ani není jasné, kdo je ten velký spojenec, jenž bude hájit české zájmy na mezinárodním poli.

Václav Klaus včera vyjádřil lítost nad tím, že se mezi rakouskými poslanci nenašel nikdo, "kdo by měl odvahu postavit se povrchním náladám veřejnosti a kdo by více myslel na budoucnost vztahů s důležitým sousedem než na získávání laciné popularity na domácí politické scéně."
Škoda, že svá slova neadresoval i do Prahy, zaznít by měla i tam, navíc by tam byla daleko větší šance, že by je z Klausových úst někdo bral vážně.