Phil Mercer zpravodaj BBC v Austrálii

	Jezdec potřebuje odvahu a dobré reflexy

Už se sice dávno setmělo, ale vzduch byl přesto horký a vlhký.

Dav diváků očekával dobrou zábavu - a té se mu také dostalo.

Jednou z hvězd soutěže byl býk, kterému říkají Breakfast, Snídaně.

Pochopil jsem, že jméno zřejmě naznačuje, co se stane nešikovnému kovbojovi, který se odváží usednout mu na hřbet: Breakfast si ho dá snídani.

Novodobý válečník

Takový novodobý válečník, jezdec rodea, má tvrdý chlebíček. Někteří z býků váží až 900 kilo a pro sport rozhodně nemají pochopení.

Když kolem sebe takový kousek kope jak pominutý, člověka z toho obchází hrůza - a to vůbec nemluvím o býčích rozích, i když jim třeba chovatelé ostré špičky upilovávají.

	Aboridžinci se rodea účastní také, bývají dobrými jezdci

Jezdec usedne na býka v těsném boxu, a jakmile se ohrádka otevře, vypukne krátký zápas mezi rozlíceným zvířetem a člověkem s kovbojským kloboukem na hlavě.

Není to pravá chvíle k nasávání u baru, ba ani k zavázání tkaničky u boty. Jezdec se musí udržet na býčím hřbetě osm vteřin.

Zdá se, že je to málo - konec konců, kolik věcí v životě zvládnete za osm vteřin? Moc ne.

Co na to Breakfast - zachoval se, jak se čekalo. Vzpínal se, kopal kolem sebe jako pominutý a vteřiny se příšerně vlekly.

Divákům se tají dech a bác, kovboj padá jak zralá hruška a diváci vyjeknou, snad se mu nic nestalo, ale ne, obecenstvo už se směje, protože kovboj už zase stojí na nohou.

Klauni v aréně

V aréně ale nejsou jenom jezdci, ale také dva klauni. Zdání ale klame, jsou sice vymaškaření, ale ve skutečnosti jsou to profesionálové.

	Místo, kde se koná rodeo, je domovem mnoha kultur

Mají za úkol odlákat od kovboje rozběsněné zvíře. A pro každý případ jsou tu i sanitky.

První doložené rodeo se v Austrálii konalo v roce 1897. V současnosti má Svaz profesionálních jezdců rodea 1800 členů, většinou mužů, ale i žen.

Ty se obvykle účastní poněkud klidnějších disciplín, třeba chytání telat do lasa. Na hřbety býků nebo nezkrocených koní usedá jen hrstka australských jezdkyň.

Zdá se, že diváci většinou jezdcům upřímně fandí, a když kovboj spadne, mají o něj strach. Obvykle se ale pády obejdou bez vážných zranění.

Zranění a stres ale hrozí i zvířatům. Většinou je chovají přímo pro rodeo. Cílem je uchovat jejich divokost. Porotci udělují body za stupeň obtížnosti jízdy.

Jízda beze strachu

Pokud se na hřbetě udrží dva jezdci předepsaných osm vteřin, pak vítězí ten, který podle porotců jel na divočejším zvířeti.

Nejlepší jezdci se nesmějí bát, musí umět udržet rovnováhu a musí být setsakra pohotoví Aboridžinský kovboj

"Zvíře vás dokáže pořádně pokopat," říká jeden aboridžinský kovboj, štíhlý, takřka vychrtlý dvacátník.

"Nejlepší jezdci se nesmějí bát, musí umět udržet rovnováhu a musí být setsakra pohotoví," dodává mladík.

V Austrálii existují školy pro jezdce rodea, ale ti nejlepší domorodí jezdci se rekrutují z řad zkušených dobytkářů. Své umění se naučili na široširých pláních dobytkářských farem, které jsou někdy tak rozlehlé jako menší stát.

Když jsem se vrátil k hlavní aréně, překvapil mě smíšený dav Aboridžinců a bílých Australanů. Něco takového vidíte ve velkých městech na jihu či východě země jen zřídka.

Aboridžinci u arény

Je to obrázek na hony vzdálený tradičním představám o aboridžinských komunitách, které se - za vydatné pomoci alkoholu a drog - samy podílejí na vlastním úpadku.

	Rodeo sbližuje Aboridžince s bělochy

Řada Australanů patrně domorodého Aboridžince v životě nepotkala - a od toho se na obou stranách - té aboridžinské i té bělošské - odvíjí nedostatek zájmu a vzájemné úcty.

Na litchfieldském rodeu ale uvidíte, jak by mohlo vypadat harmonické soužití lidí různých ras.

Pobíhají tu černé i bílé děti, honí se a smějí na celé kolo. Viděl jsem tam mámy kojit miminka a táty, kteří svým sousedům sdělovali, že jízda na tomhle bejku bude brnkačka.

A to už vůbec nemluvím o té záplavě širokánských klobouků a kovbojských bot.

Diváci si podupávali do rytmu country - člověk měl pocit, že je v nějakém americkém maloměstě, kdyby tu ovšem nebyly průvodní znaky typického pozdního večera v australském vnitrozemí: vůně piva a tropických květů prokládaná vůní grilovaného masa.

Ale především - byl tu ten všeobjímající pocit, že člověk patří ke společenství rovnoprávných lidí.

Právě tak by podle většiny Australanů měla společnost vypadat.