Frances Harrisonová zpravodajka BBC v Íránu

	Zárdeh v roce 1988 zasáhly irácké bomby

Sousední Írán si ovšem stěžuje, že rozsah obžaloby vůči Saddámovi není dostatečný - včetně bodu týkajícího se chemického útoku na kurdskou vesnici Halabdža v roce 1988.

Teherán tvrdí, že soud ignoruje další chemické útoky, podniknuté na íránské osady v osmdesátých letech, kdy spolu obě země válčily.

Irácké chemické pumy tehdy dopadly i na vesnici Zárdeh v íránské provincii Kerrmanšáhu a zabily 275 lidí.

Zárdeh v těchto dnech navštívila zpravodajka BBC Francis Harrisonová. Zjistila, že většina vesničanů, kteří chemický útok přežili, je vážně nemocná.

Bomby a duha

Páchlo to prý po shnilých bylinách - zápach nové podoby smrti. Brzy ráno toho červencového dne roku 1988 se obyvatelé Zárdehu shromáždili v místní modlitebně.

Těm, co mi to udělali, by se mělo stát to samé, aby věděli, jaké to je Hedieh

Nejprve uslyšeli motory přelétávajících letadel - ve vsi ležící na úbočí prašného pohoří, které odděluje Írán od Iráku, tehdy nic neobvyklého.

Dnes každý mluví spíš o tom, jak slabé byly výbuchy bomb - nepoměrně slabé na to, jaké peklo rozpoutaly. Každé letadlo shodilo čtyři čtvrttunové pumy. Táhly se za nimi žluté, zelené, červené a černé pruhy dýmu.

Jeden muž říká, že to vypadalo jako duha. Jiný měl dojem, že obloha je potažená barevnou plastelínou.

Ze stromů začali padat ptáci a potom se k zemi káceli i lidé. Toho rána v modlitebně zemřelo 275 lidí, mezi nimi mnoho žen a dětí.

Čekání na smrt

Někteří z těch, co přežili, si dnes myslí, že by bývalo lepší, kdyby taky hned zemřeli. Třeba devatenáctiletá Hedieh.

	Hedieh by raději nežila

Její jméno v překladu znamená "dar", ale ona je teď pro rodinu hroznou přítěží. Každý den ji musí na čtyři hodiny připojit ke kyslíkovému válci, který je drahý a týden co týden je třeba ho znovu naplnit v nejbližším městě, vzdáleném tři hodiny jízdy autem.

Hedieh by ráda studovala na univerzitě, ale něco takového vůbec nepřipadá v úvahu. Může tak nanejvýš pomáhat matce s louskáním ořechů, které právě dozrávají. "Čekám na smrt," říká Hedieh.

"Můj stav se den ode dne zhoršuje a doktoři s tím nic nenadělají." Má postižený zrak, kůži i dýchací cesty.

Ptám se jí, jestli pro ni někdo může něco udělat. Hedieh jen zavrtí hlavou a rozpláče se. "Těm, co mi to udělali, by se mělo stát to samé, aby věděli, jaké to je."

Jiným zbylo víc energie na hněv.

Zohavení

Gulpari říká, že by chtěla Saddáma osmahnout na rožni tak, jako on osmahl její sestru. Zní to brutálně, ale tvář Gulbanú dnes skutečně vypadá jako po grilování.

	Gulbanú má znetvořený obličej, při útoku zahynuli její příbuzní

Má strašlivě zohavenou tvář - přes nos a ústa se jí táhne spálená, úplně rozpraskaná kůže. Gulbanú vytahuje černobílou fotku z doby před chemickým útokem.

"Podívejte se," říká. "Hlavně Saddám může za to, proč ode mě a našich šesti dětí odešel manžel - nejsem už krásná."

Gulbanú byla to ráno v modlitebně a hned se utíkala umýt k blízkému potoku. Napila se z něj a ošplíchala si obličej. To poslední, na co si pamatuje, je, že voda byla horká.

Nemohla vědět, že jedna z chemických bomb dopadla do nádrže a otrávila hlavní zdroj vody pro jejich vesnici. Tím, že se opláchla, si jen přitížila. Když se v nemocnici probrala z bezvědomí, zjistila, že pět jejích bratrů a otec při útoku zahynuli.

Nervový plyn

Při návštěvě modlitebny se ocitám v obležení těch, co přežili. Každý se mi zoufale snaží vylíčit svůj příběh. Staré ženy v tradičním kurdském oděvu zvedají sukně a rozhalují blůzy, aby mi ukázaly jizvy a hrozné spáleniny po celém těle.

	Na Zárdeh všichni zapomněli

"Příběh Halabdži zná každý," říkají. "Ale co naše vesnice? Proboha, nezapomínejte na nás!" Jenže právě to svět dělá. Dověděla jsem se, že jsem byla mezi íránskými i zahraničními novináři vůbec první, kdo Zárdeh bezprostředně po útoku navštívil.

Až po devíti letech se místním lékařům podařilo upozornit na to, že skoro všichni obyvatelé vesnice trpí dlouhodobými důsledky působení yperitu a nervového plynu.

Konkrétně to znamená, že 1500 ze 1700 obyvatel Zárdehu je nemocných - sedmdesát lidí má rakovinu a třicet procent těhotných žen tu potratí.

Navíc nikdo neví, jak bylo poškozeno zdejší životní prostředí a jaké následky to bude mít pro příští generace. Konec konců to byla vůbec první válka, při které byl použit nervový plyn.

Půjde o spravedlivý proces?

Proč teď tedy Saddám Husejn není souzen za to, co napáchal ve vesnicích, jako je Zárdeh? Vždyť Írán zdokumentoval třicet takových útoků na svém území. Při některých bylo shozeno až tři sta chemických pum.

To, že byl Saddám obžalován z válečných zločinů, kterých se dopustil v Halabdži, ale už ne z těch, které spáchal hned za hranicí s Íránem, považují Íránci za jasný případ diskriminace.

Jsou přesvědčeni, že vlády západních zemí vždy přimhouřily oči, když jejich firmy dodávaly Saddámu Husajnovi chemické zbraně.

V té době přece Saddám patřil k jejich spojencům proti Teheránu, kde byli jako rukojmí drženi američtí diplomaté.

Osmnáct let poté obyvatelé Zárdehu stále čekají, až budou věci uvedeny na pravou míru. Tvrdí, že dokud se tak nestane, nebude proces se Saddámem Husajnem spravedlivý.