Rupert Wingfield-Hayes zpravodaj BBC v Pekingu

Číňané vyšli do ulic kvůli novým japonským učebnicím

Její údajné překrucování historie přivedlo v čínských velkoměstech do ulic desítky tisíc rozzuřených převážně mladých lidí.

Zašel jsem za organizátory protestů a zjišťoval, kdo se vlastně bojí vyrovnat se se svou historií.

Nejdřív musím uznat, že jsem k tomuto tématu poněkud předpojatý. Mám totiž za manželku Japonku a naše děti jsou napůl Japonci a mají japonské pasy. Když tedy slyším někoho křičet "Nenávidím Japonce" nebo "Ať chcípnou ty japonský prasata!" dokáže mně to pořádně zvednout mandle.

A tyhle věci jsem od protestujících, kteří v uplynulých týdnech v největších čínských městech vyšli do ulic, také slyšel.

Pravda, mnozí to nekřičeli. Hodně jich vyjadřovalo nefalšované dotčení nad vytrvalým japonským zamlčováním dějinných událostí. O čínské historii jsem toho četl dost na to, abych pochopil, jak jim je.

Nenávist mezi mladými

Notoricky známý je případ, kterému se v Číně říká "Znásilnění Nanjingu".

V roce 1937 se v tomto bývalém čínském hlavním městě vylodily japonské jednotky a během jednoho měsíce tu v krvelačné orgii zmasakrovaly desítky, možná stovky tisíc čínských civilistů.

Protestující provolávali protijaponská hesla

Z tisíců dalších mladých Číňanek si pak vojáci udělali sexuální otrokyně, kterým eufemisticky říkali "ženy útěchy". Takováhle historie se těžko odpouští nebo zapomíná.

Když jsem ale sledoval davy mladých pochodovat ulicemi a křičet protijaponské slogany, měl jsem pocit, že tohle se netýká dějin, ale něčeho mnohem niternějšího.

Většina jejich jazykových projevů byla plná nenávisti a rasismu. Jeden transparent mluvil o japonských trpaslících, jiný o japonských ďáblech. Dav si zlost vybíjel na všem japonském, co mu stálo v cestě.

Restauracím s japonskými znaky vymlátil výlohy, také hondám rozbíjel okna a rozkopával dveře a lidem vůbec nevadilo, že tahle auta se vyrábějí v Číně a také ženy za volantem byly Číňanky.

Odkud se taková zlost bere?

Abych to zjistil, navštívil jsem jednoho z organizátorů nového protijaponského hnutí. Počítačovému inženýrovi Luovi Junfejovi je pětadvacet a ťuká do své klávesnice v jednom skromném věžákovém bytě na pekingském předměstí.

Japonsko chce Čínu dostat na kolena. Už zase se tam stupňuje militarismus Lu Junfej

S vřelým úsměvem mě pozval dál a nabídl mi šálek horkého čínského čaje. Lu je typický představitel nových městských Číňanů. Má dobrou práci s dobrým příjmem a užívá si větší míry osobní svobody než všechny předešlé generace.

Je příliš mladý na to, aby pamatoval pozdvižení kulturní revoluce, on zažil boom devadesátých let. Je vděčný komunistické straně a má silné vlastenecké cítění.

Jestli ho něco dokáže dostat do varu, tak jsou to Japonci. Ze svého bytu spravuje internetové stránky Čínské vlastenecké aliance. Nedávno rozjel petiční kampaň, která má Tokiu zabránit, aby získalo místo stálého člena v Radě bezpečnosti OSN, zatím prý sehnal dvacet milionů podpisů.

"Japonsko se nikdy nedokázalo podívat válečné historii do očí," říká. "Tohle my, Číňané, nemůžeme akceptovat. Japonsko nemůžou pustit do Rady bezpečnosti, vždyť by to bylo jako přijmout do policejního sboru zločince."

Tohle všechno je argumentace celkem běžná, ale pak Lu dodal:

"Japonsko," sdělil mi důvěrně, "chce Čínu dostat na kolena. Už zase se tam stupňuje militarismus. Pravičáci chtějí změnit japonskou ústavu, aby znovu mohli útočit na svoje sousedy."

Čína zamlčuje historii

Když jsem se na to doma ptal ženy, jenom se smála. "To je ujetost," říkala. "Samozřejmě, že v Japonskou jsou i pravicové skupiny, ale většina Japonců chce mít s Čínou dobré vztahy. Luův pohled na Japonsko dotváří těžkotonážní komunistická propaganda.

Mezi protestujícími byli převážně mladí lidé

Mladí komunisté se učí o zvěrstvech, která páchali Japonci za druhé světové války, ale už se neučí o sedmnácti oficiálních omluvách, které Tokio vyjádřilo Číně za posledních třicet let, včetně té, kterou pronesl japonský císař při návštěvě Pekingu.

Nikdo jim ani neříká nic o třiceti miliardách dolarů, které Japonsko dalo Číně od té doby, kdy byly mezi oběma státy obnoveny vztahy v roce 1972. Z těch peněz se v Pekingu postavilo mezinárodní letiště a zrekonstruovalo metro. Žádnou upomínkovou desku, která by na sponzory stavby upozornila, tady ale nenajdete.

Na rozdíl od Japonska řídí v Číně historii vláda. Čína sama neúnavně přepisovala svou historii, aby z ní vymazala ty epizody, na které by komunistická strana nejraději zapomněla. Zkuste se zeptat nějaké mladého Číňana na Maův katastrofický Velký skok, při kterém dvacet milionů lidí zemřelo hlady, a bude na vás jen nechápavě zírat.

Zeptejte se jich na čínskou nevyprovokovanou invazi do Vietnamu, při které zahynuly desítky tisíc Vietnamců. Zase nic.

Čínský premiér Wen Ťia-pao prohlásil, že jenom země, která respektuje dějiny a přijímá za ně zodpovědnost, dokáže také přijmout větší odpovědnost na mezinárodní úrovni. Mluvil přitom sice o Japonsku, ale klidně to mohl říct i o Číně.