Dana Braunová spolupracovnice BBC

Není záhodno zaobírat se technickým stavem taxíku

To cituji z návrhu, který Turecká rada pro standardizaci předložila ministerstvu dopravy.

Dále by podle něho měli taxikáři znát první pomoc, orientovat se v mapě a bezchybně znát město, ve kterém jezdí.

Kdo jel v Turecku aspoň jednou taxíkem, pochopí, že návrh všechny pobavil.

Jen v Istanbulu jezdí skoro 18 tisíc taxíků. Jejich řidiči neprocházejí žádným školením, nad jejich činností neexistuje žádná profesní kontrola.

Názvy ulic

Mnozí z nich nejsou ani majiteli licence - tu má někdo jiný, kdo jim dává vydělat. Vy můžete jen doufat, že vůbec mají vlastní řidičák.

Pokud nemíříte do notoricky známého místa nebo sami neznáte cestu, může se se vaše jízda změnit v malou bojovou hru. Zpočátku to vypadá docela nevinně.

Nastoupíte do vozu, řekněte, kam jedete, řidič moudře pokývne a vyrazí. Ani ve snu ho nenapadne přiznat, že netuší kudy. Nemůže přece v této fázi riskovat, že vystoupíte a pojedete s někým jiným.

Prvním varovným znamením bývá, že začne pozorně sledovat názvy ulic. Po chvíli přibrzdí u nejbližšího stanoviště taxi a přes okénko konzultuje s kolegy.

Ti na tom však nebývají se znalostmi města lépe, a tak nás posílají do různých směrů a ještě se u toho většinou pohádají.

Ani na mučidlech by se vám však řidič otevřeně nepřiznal, že se prostě ztratil. Když se významně optáte, zda vás bere na vyhlídkovou jízdu, zamumlá cosi o objížďkách a rytířsky vypne tachometr.

Šlápnout na brzdu

Problém je v tom, že tady skoro žádný taxikář nepochází z města, ve kterém pracuje. Přijde sem z nějaké provincie hledat živobytí a uchytí se jako taxikář.

Místopis ankarským taxikářům mnoho neříká

Bůhví na základě čeho dostal licenci, ale místopis nebo čtení mapy k tomu určitě nepatřily. Mnohé z nich navíc podezřívám, že jsou vůbec dost na štíru s gramotností.

To však neznamená, že by se chovali nějak neomaleně. Jsou obvykle zdvořilí a do hovoru se pouštějí jen tehdy, když začnete sami. A navíc jsou vždy, kdy je potřebujete, hned po ruce.

Z pohledu řidiče až příliš. Tady v Ankaře brázdí ulice stovky prázdných žlutých vozů, muži za jejich volantech troubí na každého chodce, ve kterém tuší zákazníka, a jsou při každém slibném náznaku připraveni dupnout na brzdu a okamžitě zastavit.

Co se přitom v provozu děje kolem nich, je příliš nezajímá.

Taxikáři neokrádají

Když už si člověk nějaké taxi zastaví, nesmí se moc zaobírat jeho technickým stavem a čistotou, koukat, kde je co utržené, odpadlé a odřené. Často se nesmí ani dohadovat, kdy že se řidič naposledy holil nebo myl, ani podlehnout vtíravé představě, že omylem vstoupil do nějakého kuřáckého doupěte nebo hlučné diskotéky.

Nakonec mám však pro ty, kdo by se chystali využít v Turecku služeb taxi, dobrou zprávu. Turečtí taxikáři - věřte nevěřte - neokrádají.

Tachometr zapnou zcela automaticky a neslyšela jsem o případu, že by se s nimi podvádělo. Mnohokrát se mi naopak stalo, že než by taxikář ztrácel čas počítáním a vracením na větší bankovku, vezme si drobnější peníze, i když třeba pár set tisíc lir (to je pár korun) chybí.

Nad mou snahou vylovit z peněženky další drobné jen mávne rukou a popřeje dobrý den. Takže občas z taxíku vystoupíte i s malým dýškem.