Dana Braunová spolupracovnice BBC

Kars býval významným centrem, dnes je to konec světa

Tyto hranice jsou z turecké strany již jedenáct let neprodyšně uzavřeny - na protest proti arménské okupaci Náhorního Karabachu, ležícího v Azerbájdžánu.

V Karsu končí silnice, železnice, vlastně veškerý život.

Být tam na vojně nebo tam pracovat ve státních službách se zrovna nepovažuje za výhru v loterii.

Svůj podíl na tom má drsné podnebí: jsou tu nejdelší a nejtužší zimy v celém Turecku, vesnice a menší města bývají po měsíce odříznuta od světa.

Zapadlí vlastenci

Přesto a možná právě proto se tu setkáte s velmi přátelskými lidmi, kteří drží při sobě a jsou na své město pyšní.

Občas má člověk v Karsu pocit, že se ocitl někde v Dobrušce za císaře Josefa II. Místní zapadlí vlastenci - lékaři, učitelé, podnikatelé - založili spolek pro záchranu a uchování původní architektury.

Kulturní úroveň většiny obyvatel není zrovna nejvyšší, a tak je často jediným motivem stavební aktivity zisk.

Je přece levnější starý dům zbourat a na jeho místě postavit tou nejjednodušší stavební metodou nový a ještě ho pěkně vyhnat do výšky.

Většina starých kamenných domů v Karsu pochází z doby ruské okupace v letech 1878-1920.

Rusové tehdy asi měli s Karsem, bránou ke Kavkazu, velké plány.

Lze tak soudit z velkorysého urbanistického plánu, který dodnes určuje charakter města. Vyznačuje se širokými pravidelnými ulicemi lemovanými kamennými domy stejně bytelnými jako někde na Uralu.

K nejlépe zachovalým budovám patří stará ruská kasárna a bývalá celnice.

Koncerty v mešitě

Kars má i několik starších památek: například arménský Kostel apoštolů z 10. století, po dobytí města osmanskými Turky roku 1579 přeměněný na mešitu.

Věřící o nic nepřijdou, kousek odtud je velká mešita, sem už stejně skoro nikdo nechodí Naifa Alibeyoglu

Vnější stěny typické arménské kruhové stavby zdobí reliéfy apoštolů, na kupoli však chybí kříž.

Vnitřní architektonické uspořádání sice nezapře kostel, ale zároveň zde nechybí nic z vybavení mešity, včetně modlitebních koberců.

Otevření Arménii

Kostelní mešitu jsem si prohlížela v doprovodu starosty Karsu Naifa Alibeyoglu, kterému v místních volbách projevili spoluobčané důvěru již podruhé.

Právě on je motorem snah o zatraktivnění města a jeho větší otevřenost.

"Chceme tuto mešitu přeměnit na koncertní sál. Má nádhernou akustiku. Věřící o nic nepřijdou, kousek odtud je velká mešita, sem už stejně skoro nikdo nechodí," vysvětluje a pokračuje:

"Rádi bychom pozvali arménské kameníky, jimž se skutečně nikdo nevyrovná, aby pomohli při obnově."

Pan Alibeyoglu si povšiml mého užaslého pohledu.

"Už delší dobu se snažím o otevření hranic s Arménií. Vím, že z politického hlediska to je velmi obtížné, ale pro obyvatele Karsu a hlavně naše podnikatele by to bylo pravé požehnání. Mnohokrát jsem už navštívil svého kolegu z Gjumri za hranicemi, také oni by takový krok uvítali," dodává.

Dozvídám se, že odvážný starosta, mimochodem Kurd, už zahájil podpisovou kampaň za otevření hraničního přechodu alespoň pro obyvatele Karsu. Podpisové archy pak odveze do Ankary.

"Zároveň žádáme, aby Arméni uzavřeli atomovou elektrárnu Metzamor, vybavenou primitivní sovětskou technologii, která pro nás všechny představuje velkou hrozbu," dodává.

Možná tak bude petice v Ankaře stravitelnější, dodávám já.

Fotografování dovoleno

I kdyby se Naifu Alibeyogluovi hraniční přechod do Arménie otevřít nepodařilo, zůstane mu bezpochyby jedna významná zásluha: zasloužil se totiž o to, že se v Ani může od letošního roku fotografovat.

Hradby starého hradu jsou dva a půl kilometru dlouhé

Ani jsou zbytky středověkého města založeného v 10. století Peršany. O století později se stalo hlavním městem Arménského království. Leží 48 kilometrů východně od Karsu, na náhorní plošině bezprostředně u arménských hranic, kterou tvoří říčka Arpačaj.

Na druhém břehu jsou skutečně vidět arménské strážní věže. To mělo za následek, že se sem návštěvníci dostali jen na zvláštní vojenské povolení a fotoaparát se ani nesměl vytáhnout.

Přitom je opravdu co fotografovat. Před tisíci lety mělo město nejméně 100 tisíc obyvatel a chlubilo se stavbami, které architektonickou odvahou předčily mnoho svých evropských vrstevnic.

Většina z nich z nich byla v 15. století zničena zemětřesením, na zbytku se podepsali vandalové a nezájem.

Po vstupu majestátnou Lví bránou se vám otevře pohled na širokou louku s řadou trosek. Tou nejnápadnější je kostel Spasitele z 11. století, který roku 1957 doslova rozpůlil blesk.

Nádherné barevné fresky s biblickými výjevy skrývá kostel sv. Jiří, ty v dosahu bohužel lidské ruce poničily.

Za architektonický skvost se považuje největší a hlavně nejvyšší křesťanská stavba - Ani, katedrála Panny Marie, vystavěná v letech 987-1010, kdysi sídlo hlavy arménské církve.

Starostovi Alibeyogluovi dalo hodně práce přesvědčit vojenské velitele, že v době satelitů je směšné bránit turistům vážícím sem stovky kilometrů dlouhou pouť, aby si vyfotografovali unikátní 2,5 kilometru dlouhé hradby či trosky středověkých chrámů.

Dnes se to již smí a čilý starosta dokonce spřádá plány na mezinárodní kulturní festivaly, pořádané pod širým nebem na místě, které svou velikostí a majestátem bývalo rivalem Cařihradu.