Tabitha Morganová spolupracovnice BBC

Od roku 1974 je ostrov Kypr rozdělen na řeckou a tureckou část

Kyperští Řekové se v hojném počtu mačkali u prodejny lístků do kina, protože zrovna dávali film natočený v Istanbulu.

Film s názvem „Politiki Kuisina" je patrně divácky nejúspěšnějším řeckým filmem všech dob.

Vypráví příběh řeckého chlapce, který vyrůstal v Istanbulu, v té části turecké společnosti, která se těšila úctě a prosperitě.

Většina ze členů této komunity byli potomci byzantských Řeků.

Film je protestem proti násilnému masovému vytlačení asi třiceti tisíc Řeků v roce 1964, kdy se po etnických násilnostech na Kypru výrazně zhoršily vztahy mezi Řeky a Turky.

Když film skončil a v sále se rozsvítila světla, všichni kyperští Řekové sedící kolem mě plakali.

Symbolický význam Istanbulu

Většina z nich nikdy v životě v Istanbulu nebyla, přitom má město pro ně stále velký symbolický význam.

Řekové stále ještě městu říkají jeho starým názvem - Konstantinopol a každý rok se v den výročí dobytí města Osmany rozezní na kostelech po celém Řecku a Turecku zvony.

I když většina církevního sboru žije jinde, nejvyšší duchovní představitel řecké pravoslavné církve - patriarcha - sídlí v Istanbulu.

Dva týdny potom, co jsem viděla v Nikósii film, jsem Istanbul navštívila.

Když jsem šplhala po prudkých schodech k sídlu pravoslavného patriarchy, uvědomila jsem si, kolik toho tady Řekové zanechali.

Vysoké pevné domy s mramorovými schodišti a nádherně vyřezávanými vstupními dveřmi. Symboly hojnosti a pýchy dávných generací řeckých obchodníků.

Mnohé z jejich domů jsou dnes prázdné, v dalších žijí kurdští přistěhovalci, kteří sem přišli z jihovýchodu Turecka.

Poslední řecká škola

Ve městě ale stále žijí na dva tisíce Řeků a na kopci nad Istanbulem ční poslední řecká škola v Istanbulu.

Velkolepě nazvaná "Velká národní škola" je prostá budova z červených cihel z devatenáctého století, s nápadnou věží uprostřed, která vypadá jako viktoriánské vězení.

Řekové stále ještě městu říkají jeho starým názvem - Konstantinopol

Ve škole se vzdělává asi šedesát dětí jak turecké, tak řecké národnosti. Školu založila krátce po dobytí Konstantinopole Osmany v roce 1453 řecká pravoslavná církev, ale svoje kořeny má tento vzdělávací ústav už v době byzantské.

Průvodce po škole mi dělal Andreas který pochází ze severního Řecka. Andreas je jedním ze šestnácti řeckých učitelů, kteří jsou na školu posíláni každý rok v rámci reciproční dohody mezi vládami Řecka a Turecka.

Každý rok vyráží i třicet dva tureckých učitelů na sever Řecka učit tamní tureckou menšinu.

Stěny velké haly ve škole zdobí fresky řeckých hrdinů. Jde ale o řeckou školu v Turecku.

Vedle řeckých hrdinů proto stojí Attatürkův památník, který nesmí chybět v žádné škole a který připomíná slávu Mustafy Kemala Attatürka, zakladatele moderního tureckého státu.

Státu, který neměl vždy náruč otevřenou pro menšiny. Teprve před pár lety turecké úřady rozhodly, že fresky s řeckými hrdiny v hale mohou na stěnách zůstat.

Před odjezdem mě pozval ředitel školy na čaj. Narazila jsem tam na asi deset děvčat, které zrovna ředitel káral, že používají ve škole mobilní telefony a posílají si jedna druhé textové zprávy.

"Už to nikdy nedělejte," řekl jim ředitel. "Dobře" odpověděla jedna z dívek v řečtině a jedním dechem zopakovala to samé i v turečtině.

Patrně to je dáno tím, že jsem sem přijela z ostrova, kde se Řekové a Turci setkávají jen výjimečně, ale její dvojjazyčná odpověď mě zarazila a současně potěšila.

Tady vyrůstá nová generace, která nenuceně přechází z jednoho jazyka do druhého, z jedné kultury do druhé, bez toho, aby si lámala hlavu nad tím, jaké jsou národnosti.

Být Řekem v Turecku a mluvit oběma jazyky je pro tuhle dívku naprosto přirozené.